Chytráci tvrdí, že jsem si toho na záda naložil hodně, takže mi to dávají sežrat. Jenže já tolik netrénuju. Vlastně skoro vůbec. Ale se zádama si popovídám a snad jim vysvětlím, že těch 21 kilometrů budu běžet v poklidu a nemusej se ničeho bát. Budu asi před závodem meditovat.

Ještě musím doladit to jídlo. Nějaký gely někde koupit a nějak vymyslet, kam je zastrkám. Taky musím promyslet, co na sebe, přece jen nějaký dvě a půl hodiny, co se budu v Český ráji plahočit, to je moře čas. A oblečení musí být dobré. Jenže vlastně já ani pořádný nemám. Snad nebude pršet, to nevim, co bych dělal.

Taky si mám zalepit bradavky na prsou leukoplastí, radili mi. Protože, jak se budu potit, moc to bolí, jak se o ty bradavky šudruje to upocený triko. To moc dobře znám. Taky čelenku prý vezmi si, říkali, aby pot do očí netekl, a to pak hodně taky pálí. Pořádný ponožky, aby puchýře na prstech u nohou nebyly. Jenže to vím, že budou. Minule, jak jsem běžel v tréninku, těch 13 kiláků, tak jsem měl tři. Puchejře.

No a pak mi taky napsali někteří moji fanoušci mejlem pozdravy. Třeba pan František Pé.: „Ty blbečku, proč tam lezeš? Nechceš raději něco uvařit?" Napsal. Uvařil bych, Františku, uvařil, ale teď to musím uběhnout. A já to uběhnu, to vám povidám. A pak si něco uvařim. Ne večer, to budu relaxovat a těšit se, že jsem přežil. Nebo prožil. Ten půlmaraton myslím.

Jindra Cé zase napsala: „Pane Macek, vaše nesmyslné počínání odsuzuju a obdivuju. Vy, když si řeknete, že obejdete zeměkouli, tak to snad uděláte. Jen se, prosím, u toho šetřete!" Paní Jindro, děkuju za podporu. Kolem zeměkouličky nepůjdu, nemám na to čas. A vůbec, nebavilo by mne to asi. Ke všemu bych šel asi po sněhu někde a to nemám rád.

Martina H. mě povzbudila: „Vy a vaše mužské ego, to je hrůza. Než byste si přiznal, že se bojíte a že na to nemáte, tak píšete, jak jste připraven. Jsem na vás zvědavá!" Milá Martinko, já jsem na sebe taky zvědavý. Ale já opravdu trénoval. Jen to nebylo podle příruček. Já to mám hlavně v hlavě srovnané. Nebo ne?

Poslední mejl přišel před chvílí. Byl od Báry M.: To je moje dcerka. Ta, co se mnou poběží a která mne do toho půlmaratonu v Českém ráji ubrala: „Tati, neboj, ty to dáš. Když tak na tebe v cíli počkám. A to i kdyby už všichni lidi byli pryč. Jo, a už, prosím tě, neběhej, netrénuj, stejně to nedohoníš." Tak to mě povzbudilo.

Tak uvidíme, milý dení(č)ku, je vidět, že fanoušků mám dost. Tak nějak v úterý, dříve asi nebudu mít sil, ti sem zase napíšu, jak v tom nedělní odpoledni jsem v tom Český ráji všechno (ne)zvládl.

Start toho maratonu je přesně za 48 hodin. Teď je totiž páteční poledne. A záda bolí. A startuje se u rybníku v Branžeži v nedělním poledni. Jak já se, můj ty milý dení(č)ku těším. Fakt, věř mi…

Jiří Macek předloni po krátkém tréninku uběhl pražský půlmaraton a poté i maraton. Pak zase dva roky skoro nesportoval. Nyní chce za tři týdny natrénovat na půlmaraton (Eleven půlmaraton Český ráj, v neděli, start ve 12 hodin, délka 21 kilometrů). K tomu ho „dokopala" pětadvacetiletá dcera, která začala intenzivně běhat a vyzvala ho na souboj. Macek chce všem ukázat, že když se chce, tak to jde. A že to prý skoro nebude ani bolet. Podle všeho to ale bolí už teď.