Pravda, dení(č)ku, za tři týdny jsem uběhl v tréninku neuvěřitelných asi 50 kilometrů. Poslední týden už jen ladím, ale ne fyzicky, hlavně psychicky. Na ten běh myslím, kudy chodím. Ale popoběhnout, to se mi nechce, prostě tělo to odmítá a já mu naslouchám.

Do nedělního poledne musím ještě vyladit některé drobnosti. Uvidím co levý i pravý kotník, oba bolí, co levé koleno, bolí taky. Pak musím poštelovat záda, od včerejška mě strašně moc bolí, že se nemohu ani sehnout a pak ani narovnat. Nějak se mi sekly. Taky trochu kýchám. Konec konců, milý dení(č)ku, taky rýmu měly obě dcery, teď šíleně prská manželka a já tady nějak mezi tím lítám. Tak uvidím, snad vydržím ten nápor bacilů.

Takže, jak říkám, dení(č)ku, je to všechno v pohodě. Důležité bude nepřepálit začátek. I když tuhle mě napadlo, že bych po startu vysprintoval a všem na prvních tři sta metrech utekl. Asi by byli všichni v šoku. Jenže co pak? Pravda, mohl bych zabočit do lesa a někde se zahrabat.

Ještě k tomu snu. Moje dcera, se kterou budu soupeřit - patrně jen na startu, pak mi totiž uteče - mi říkala, že měla sen, jak zabloudila. Šílený sen měla, probudila se nejen upocená, ale snad i plakala. Doběhla úplně poslední a v cíli na ni čekal jediný pořadatel. Už i všichni běžci odjeli domů. Mně se zatím o půlmaratonu, můj ty dení(č)ku, nezdá. Taky proč, jsem v pohodě. Startuje se totiž až za 72 hodin.

Jiří Macek předloni po krátkém tréninku uběhl pražský půlmaraton a poté i maraton. Pak zase dva roky skoro nesportoval. Nyní chce za tři týdny natrénovat na půlmaraton (21 kilometrů). K tomu ho „dokopala" pětadvacetiletá dcera, která začala intenzivně běhat. Macek chce všem ukázat, že když se chce, tak to jde. A že to prý skoro nebude ani bolet. Podle všeho to ale bolí už teď.