V sobotu jsem, můj dení(č)ku, využil skvělé nabídky jednoho obchodního domu. Přišla mi sleva. Jenže ne nábytek, ale na jídlo. Prostě tam měli super slevy v restauraci. Poručil jsem si vepřové na grilu a kopu hranolků. Bylo to levný a bylo to dobrý. A k tomu kávička a dortík. Ve slevě. Pro stálého zákazníka, asi. Byl jsem najeden. A v noci jsem nespal. Bylo mi těžko. Vzpomněl jsem si na hranolky a začala mne žáha pálit třikrát tolik.

Tak mne napadlo, co budu na tom závodě jíst. A co si dám před závodem. Musím se na to ještě zaměřit. Musím si sehnat nějaký ty kašičky v tubě, ty prý pomáhají. Přede dvěma roky na maratonu mně asi zachránili život, když už jsem začal ztrácet vědomí. Možná si vezmu do kapsy i čokoládu. A kus pomeranče. A tatranku. I když teď mám chuť na salám. No, nevím, milý dení(č)ku. Taky mne napadlo, kam to všechno poskládám, jestli se mi to vejde do kapsy u trika.

No a v neděli ráno jsem vyběhl. Zase, konečně, po třech dnech. Bylo krásně, běžel jsem do lesíka. Mám to tam asi pět set metrů. V lesíku jsem se, milý dení(č)ku, zastavil a sedl si na kámen. Najednou mne napadlo, že mně se nechce vůbec běžet. Nechce se mi vůbec hýbat. Koukal jsme do blba a říkal si, že těch 21 kilometrů bude pěkná štreka. Zvedl jsem se a popoběhl sto metrů. Tam jsem se zase zastavil. A zase si sedl.

Pět minut si tak sedím a marně přemlouvám tělo, mysl i duši, abych se rozeběhl. Nepřemluvil jsem je. Ani sebe. Nakonec jsem se zvedl a pomalu došoural domů. Manželka byla překvapená a potěšená, že jsem dneska tak brzy dotrénoval. „Mě to nebaví," říkám jí otráveně. „Tak proč chceš běžet ten půlmaraton?" ptá se. „Já vážně nevím. Ale vím, že poběžím?" jen jsem utrousil upřímnou myšlenku.

A jak jsem ležel ve vaně, vzpomněl jsem si, jak jsem se v týdnu potkal s Josefem Dufkem, tím prezidentem fotbalového klubu v Mladé Boleslavi. Povídá mi: „Trénink se nesmí přehánět. Víš, jak to je, makáš a makáš a pak to nevyjde. Umění je přijít na start a vyběhnout a doběhnout. A to ty takhle uděláš. Já ti věřím," povzbudil mě. Tak mě to v té vaně, milý dení(č)ku, napadlo. A asi se budu podle toho řídit.

Pár dnů na trénink ještě mám, ale už to asi nijak nevypiplám. Tak se soustředím aspoň na to jídlo. Ten závod se běží v neděli 20. září. Za 168 hodin. Právě dojídám müsli s jogurtem. K obědu.

Jiří Macek předloni po krátkém tréninku uběhl pražský půlmaraton a poté i maraton. Pak zase dva roky skoro nesportoval. Nyní chce za tři týdny natrénovat na půlmaraton (21 kilometrů). K tomu ho „dokopala" pětadvacetiletá dcera, která začala intenzivně běhat. Macek chce všem ukázat, že když se chce, tak to jde. A že to prý skoro nebude ani bolet. Podle všeho to ale bolí už teď.