V sobotu jsem se na běhání sice těšil, chtěl jsem, ale nakonec jediný pohyb byl procházka s kočárkem s mladší dcerou (s tou, co nepoběží, poběží se mnou ten závod ta starší) - deset kilometrů. Ale že by to byl zrovna trénink na Eleven půlmaraton Český ráj, to asi zrovna ne.

No a v neděli, dení(č)ku, jsem to už nevydřel a ráno vyběhl. Trošku tu fučelo. Trochu dost, tak jsem zalezl do lesíka. A těch je v Praze hodně, jak jistě víš, dení(č)ku. Mám jeden za barákem. Běhám tam takový kolečko. Má asi 400 metrů. Měl jsem cíl, dát ho desetkrát. Hned zpočátku jsem ale málem obrátil směr a vyrazil domů. Dobíhal jsem první okruh a tam, mezi stromy, je takové esíčko, šikana a v cestě vystouplé kořeny. Představ si, že jsem na něj šlápl.

Přiznám se ti, milý dení(č)ku, že mě bolí pravý kotník, tam pod kloubkem. Už asi dva měsíce. A vystřeluje mi ta bolest do lýtka. K doktorovi mám jít, říká manželka. Já ale neslyším. Když mě to bolí jen v klidu, když běžím je to dobrý. Až potom to bolí. Ale tady mě to zabolelo strašně, podklesl jsem a zasyčel. Dokonce jsem začal na pět vteřin plakat.

A pak jsem nakopl tou bolavou nohou ten strom, který stál vedle a za nic nemůže. Ještě chvilku to bolelo, ale já se rozeběhl. Tudle, teď, když už je ten Eleven půlmaraton Český ráj za dva týdny, to nevzdám. Těch deset kol jsem dal. Možná to bylo jedenáct, vždy po pátým okruhu ztrácím početní pozornost a nevím, kolik jsme uběhl a kolik mi zbývá do konce. Ale to je fuk. Ve vaně mi bylo fajn.

Milý dení(č)ku, dcera, ta starší, má uběháno několik stovek kilometrů. Stejně si ale myslím, že ji toho 20. září v Českém ráji porazím. Přece jen mám víc zkušeností, více závodů. No a co, že teď mám naběháno jen tak asi 50 kilometrů. Vždyť se ke všemu ten půlmaraton běží až za 326 hodin. Ráno, v pondělí, jdu běžet do fitka na běžící pás. To je preventivně, abych nezakopl o nějaký kořen…