Hodinky, ukazují, můj dení(č)ku, 6:03. Jak si tak ležím na zemi, začal jsem okamžitě snít. V tom se otevřely dveře a v polokomatu slyším hlas manželky: „Jsi normální?!" To mě nabudilo, vyskočil jsem a překonal všechny spící svaly a šlachy a kosti v těle. Hodil jsem se do trenýrek a trika a vyběhl. Oproti minulým dnům je zima - napadlo mě, že jsem si měl obléknout zimní oblečení.

V dáli jsem uviděl u černého bouráku stát mladou holku, tak pětačtyřicet. To se to koukalo. Když se na mě otočila, měla hlavu zahalnou do cigaretového ranního povzbuzení. Právě trávila svoji ranní porci nikotinu. Z auta čouhala hlava jejího (asi) asi tak čtyřletého syna, či vnuka. Jak jsem se tak plahočil kolem, víš, můj dení(č)ku, co ten klučina povídá: „Kam běží?" Ta paní se na mě otočila a nechápajíc odpověděla: „Co já vím, asi do práce."

Nedalo mi to, zastavil jsem se, otočil a povídám: „Do práce neběžím, já trénuju, běhám." Zamával jsem klučinovi a peláším dál. Tam u lesíka jsem potkal pána, tak pětašedesát, s úsměvem a pochopením jsme se pozdravili a proběhli kolem sebe. Napadlo mě, proč běhá takhle po ránu? Asi nemůže spát, záviděl jsem mu chvilku.

Milý dení(č)ku, on ale taky možná trénuje. V dalším okruhu (má asi tři sta metrů) jsme se potkali za chvilku zase. Pravda, on na mne vybafl z lesa. Asi byl čůrat. A každý jsme běželi po svém. Kousek dál, ve zcela jiném směru, zase on. Šel pěšky a mával na mě vesele. Zrychlil jsem, začal jsem se bát. Blížil jsem se domů. Pán nikde.

V nohou asi tři čtyři kilometry. O auto opřena atraktivní blonďatá dívčina, tak pětadvacet. To se to kouká. Když jsem to mydlil vedle ní, akorát, snad ne schválně, lahodně vyfoukla, přesně do směru mého dechu oblaka kouře. Zakuckal jsem se - ale nedal jsem to na sobě znát, zadržel jsem dech a dvacet metrů nedýchal. Naštěstí jsem už byl u domu. Lilo ze mě jako z konce. Jsem rád, můj milý dení(č)ku, že jsem si nevzal to zimní oblečení.

Je půl osmé ráno. Do toho závodu na 21 kilometrů Eleven půlmaraton Český ráj zbývá už jen 412,5 hodiny. Co mě čeká zítra?