Tak jsem se řídil jeho radou a začal se těšit. Pak najednou pískla píšťalka a stovky lidí vyběhly. Já taky. Už na začátku mne strašně bolel levý kotník. Den předem jsem si ho namohl dlouhou chůzí po Praze. Ten kotník mě bolel celou dobu. První půlku jsem ho ale nevnímal. Moje dcera běžela se mnou. Vlastně já s ní. V polovičce mi začala utíkat. A ten kotník, milý dení(č)ku, bolel jako prase.

Každým kilometrem, jak jsem se blížil k cíli, to bolelo víc a víc. Vlastně jsem druhých deset kilometrů pajdal. Ale běžel jsem a běžel. Zastavit jsem nemohl. Dokonce jsem chvílemi i zrychlil. To, když mě předeběhla jedna hezká běžkyně a já si myslel, že jí budu sekundovat. Po chvíli jsem jí utekl. Tři sta metrů před cílem mě zase předeběhla a utekla mi. Stejně, jako dcera. Ta uběhla ten půlmaraton za hodinu a 56 minut.

Milý dení(č)ku, takřka bez tréninku, s bolavou nohou, bolavými zády, jen s vírou, že to prostě uběhnu. Jinak řečeno, že když se chce, člověk dokáže mnohé, jsem doběhl do cíle. Byl jsem, můj ty, dení(č)ku, spokojen. Musím se ti, ale přiznat, že zase takové hrdinství to nebylo. To ten kluk z Berouna, který zachránil život paní učitelce, když ji, poté co zkolabovala, nenechal na holičkách, měl svůj závod sice za sebou rychleji než já, ale jeho hrdinství bylo v dnešní době opravdové. Na dálku se mu klaním za jeho lidskost. A srdce na správném místě.

Jo a taky v cíli za mnou přišel Dalibor Kolář a poznali jsme se opravdově. Ne jen virtuálně. On mi totiž občas napsal na facebook nějaké povzbuzení. Podali jsme si pět metrů od cílové čáry ruce a on povídá, že si udělal rekord. A pak povídá, že začal běhat před dvěma roky, když si přečetl v Deníku můj dení(če)k. To jsem, můj ty dení(č)ku, tenkrát popisoval, jak (ne)trénuju na půlmaraton a maraton. On říkal, že ho to tehdy nadchlo a začal běhat. Tak mě to ti, můj dení(č)ku, zahřálo u srdce. Jako bych na ten kotník na chvíli zapomenul.

Teď mne ti, dení(č)ku, napadlo, jak to mohl ten pan Dalibor vědět, když jsem to psal jen a jen tobě, můj milý dení(č)ku…

Jiří Macek předloni po krátkém tréninku uběhl pražský půlmaraton a poté i maraton. Pak zase dva roky skoro nesportoval. Před třemi týdny se rozhodl rychle natrénovat na půlmaraton (21 kilometrů). K tomu ho „dokopala" pětadvacetiletá dcera, která začala intenzivně běhat a vyzvala ho na souboj. Macek chtěl všem ukázat, že když se chce, tak to jde. A že to prý skoro nebude ani bolet. Teď už je jasné, že to bolelo. Je ale jasné, že to přežil. A že u toho neumřel. Dcera ho sice porazila, ale on je spokojen. Reportáž z půlmaratonu si přečtete v regionálním Deníku příští týden.