Necelý měsíc války na Ukrajině odhalil mnoho věcí i z perspektivy města ležícího stovky kilometrů na západ od bojiště. Samotná Praha dokázala (zatím) s určitými komplikacemi absorbovat už desítky tisíc nových uprchlíků. Pomoc a solidarita jsou opravdu všudypřítomné.

Na Facebooku třeba vznikla skupina v angličtině, která sdružuje nabídky práce a ubytování (Ukrainian refugees: places to stay and jobs). Jistý pán z Letné nabídl Ukrajincům bezplatné masáže s omluvou, že peněz nemá nazbyt.

Kromě vzedmutí této „vlny pozitivních emocí“ má Putinova barbarská akce v naší společnosti další nezamýšlené a o to možná hlubší efekty. Po nevídané polarizaci v důsledku pandemie to dnes působí tak, že opravdu všichni táhneme za jeden provaz. Je to do určité míry klam, protože stoupenci „východní alternativy“ jistě nezmizeli, jen teď převážně mlčí (a snad se i trochu stydí).

Osobně jako pozitivní vnímám i to, že Ukrajinci naší hyperkorektní a „vyměklé“ společnosti připomněli, že proti násilí někdy nezbývá nic jiného než zase násilí.

Ukrajinský prezident je nečekaným hrdinou tohoto století. V éře suchopárných úředníků v čele vlád, na Východě navíc mnohdy notně zkorumpovaných, přišel státník, který je očividně připraven za svůj národ zemřít. Do očí bijící je rozdíl v chování exprezidenta Janukovyče, který v o dost jednodušší situaci prchl jako krysa do Ruska.

Současný prezident Zelenskyj moc dobře ví, že může skončit stejně bídně jako Muammar Kaddáfí či Saddám Husajn, byť ti žádnými hrdiny nebyli. Současně stále mluví klidně a rozhodně, živí naději pro všechny Ukrajince. Jde přitom o člověka, kterého můj s Ukrajinou dobře obeznámený známý označoval těsně před jeho volebním vítězstvím za někoho, kdo chce napětí s Ruskem spíše mírnit. Osud (či Putin) mu ale rozdal jiné karty.