Za necele dva týdny budeme vybírat v pořadí čtvrtou hlavu samostatné České republiky. Při volbě bychom neměli zvažovat jen to, jak bude zemi reprezentovat ve světě, zda umí ekonomickou diplomacii a nakolik obstojí jako vrchní velitel armády či nadstranický moderátor politických půtek.

Neméně důležité bude, co bude Hrad s novým nájemníkem příštích pět let „vyzařovat“ mezi nás občany.

Když člověk poslouchá a čte předvolební výroky některých prezidentských kandidátů, má pocit, jak by naše země byla v hluboké krizi, naše životy se potácely mezi ranami ze všech stran. Ano, poslední roky nešťastně poznamenaly dopady covidu a pak ještě hůře válka zuřící kousek od nás. Život ale není tak špatný, jak se někdy zdá. Strach z nemoci a obavy z války byly vyváženy nezištnou pomocí mnohých, solidaritou a až dojemnou lidskostí. Jde vždycky jen o to, jak se na svět kolem sebe chceme a dokážeme dívat.

V čele státu nechceme mít pomstychtivého mrzouta ani zakomplexovaného „jájínka“.

Hledejme slušného člověka, který nám nebude lhát a malovat slunné zítřky, který nás ale také nebude zbytečně strašit a neustále ukazovat prstem na ostatní, že ONI ZA TO MŮŽOU.

S pozitivním a optimistickým prezidentem se možná o kousek posuneme v žebříčku nejšťastnějších zemí světa, kde dnes Česká republika obsazuje 18. místo z téměř 150 hodnocených států světa.