Ale středeční den 7. září byl od rána dost uplakaný. V devět hodin jsem dorazila do metra na Můstek, kde si mě vyzvedla světluška Lucka. Počkaly jsme na mou kolegyni kavárnici Evu, kterou mohli návštěvníci výstavy POTMĚ spatřit jako lžičkovou královnu.

S ní, Luckou a mým vodicím psem Athosem jsme se odebrali do stánku na Příkopech.

S Evou jsme vybalily kompenzační pomůcky, které byly na ukázku. Já jen jednu, i když jsem měla s sebou tři. Mluvi­cí mobil, ten jsem ponechala v kabelce, mého královského pudla, toho jsem držela za vodítko, a mluvicí budík, který jsem postavila na stůl.

Ve stánku nás přivítala vedoucí Marie a také Míša, která pracovala v Kavárně POTMĚ jako hosteska. I ta přišla se svým vodicím pudlem.

Když přestalo pršet, vyrazila jsem s Athosem a světluškou Luckou na ulici. Lucka mi dala do ruky košíček s prodejními předměty, píšťalkami, svítícími náramky a kuličkovými hrami pro děti. Sama nesla pokladničku. Nějak nám nikdo do ní nechtěl přispívat. Mohlo to být tím, že zase začalo pršet, nebo že o kus dál, po Václavském náměstí, chodila další sbírková skupinka. S Luckou a mým pejsanem jsme se vrátili do stánku.

To už přišla zpěvačka Debbie. Na každém stánku se totiž v ten den vystřídalo několik známých osobností, které se aktivně účastnily sbírky.

Rázná a rozhodná Debbie se ujala kasičky i košíčku se sbírkovými předměty, vzala mě pod paži a obě jsme vyrazily do ulic. I s Athosem, samozřejmě.

Debbie mile oslovovala kolemjdoucí, a dokonce i německé turisty, aby přispěli na nevidomé. Ti však nepřispěli. Není divu, vždyť charitativní nadační fond Světlušku nemohou znát. S milou a veselou zpěvačkou jsme došly k Palladiu, kde měla za necelé dvě hodiny koncertovat. Její hudebníci a přátelé právě dorazili, aby postavili pódium. Debbie k nim pospíchala a volala, aby si připravili své peněženky. Kdo ji měl u sebe, ten ochotně přispěl.

S vřelou a energií přetékající Debbií jsem se musela však brzy rozloučit. Do stánku zatím přišla Bára Hrzánová, která obdivovala mého čtyřnohého přítele.

V první chvíli jsem ji nepoznala, ač její hlas dobře znám. Jenže v televizi zní trochu jinak. Zavzpomínaly jsme si spolu na jejího tatínka, který namluvil spoustu pohádek. Pak jsme se rozpovídaly o domácím zvířectvu, o pejscích a kočičce, kterou vlastní a to už přišla na stánek herečka Anička Polívková.

S tou jsem měla opět vyrazit do ulic. Kolegyně Eva zase s Bárou. Míša zatím chodila s Andreou Elsnerovou a vodicím Albuskem. Anička Polívková si vzala pokladničku, přitom se podívala na mě a ptala se, kdo mě namaloval. Řekla jsem, že já sama, jako vždy. Prý jsem pěkně nalíčená a jak to dělám.

„Prostě poslepu,“ řekla jsem.

Anička se dál zajímala o svět nevidomých, ale to už jsme chodili i s Athosem po ulici. Zavítaly jsme i k jedné luxusní restauraci. Servírka se nám chystala přispět, ale její kolega odmítavě máchl rukou a poslal nás na vládu. Ta se má prý starat, jemu že do toho nic není.

Lidí, kteří před námi zavírali oči, bylo více. Asi si neuvědomovali, že někdy stačí málo, aby člověk přestal vidět. Naštěstí ale byli i tací, kteří za námi naopak běhali.

Ke konci sbírkového času určeného pro Aničku jsme se vrátili na stánek.

Athos tam dostal piškot a vodu a já jsem oznámila vedoucí stánku Marii, že jdeme na kafe, ale že se sbírkou ještě nekončíme.

„Takže jste si s Aničkou taky sedly?“ ptala se. „Ne; teď si půjdeme teprve sednout na kafe,“ odpověděla jsem nechápavě. Ale hned mi to došlo a tak jsme se zasmály.

Cestou do kavárny jsme se všichni tři zastavili u bankomatu, Anička si potřebovala vybrat své peníze. „Mám popojít dál?“ ptala jsem se. Anička se smála; ihned pochopila, že v mém případě to není nutné.

Vtom jsem uslyšela ránu a Athos se lekl. „Aha, asi tady někomu praskl balónek,“ odtušila jsem. Za mnou stála maminka s dvojčátky. „Přesně tak,“ přisvědčila. „Nechcete místo něho píšťalku?“ zeptala jsem se.

V tom se otočila Anička a mladá maminka poznala svou kolegyni z herecké konzervatoře.

Koupila dítkám píšťalku a když odjížděla s kočárkem, prozpěvovala: „Píšťalka, píšťalka!“

„Nemají se potomci herců skvěle?“ poznamenala jsem. „Herci jsou pořád jako děti.“ Zavzpomínala jsem na Literární akademii, kde jsem ještě před dvěma lety studovala. I literáti jsou velmi hraví. S kolegy studenty jsem se vyblbla, ač jsem mohla být jejich matkou.

Anička mi pak vyprávěla o svém otci Bolkovi Polívkovi, jak ji má rád a jak ji podporuje při práci.

V zahradní restauraci nám přinesla servírka kávičky a poprosila o náramky. Pak přišlo k našemu stolu víc lidí, kteří přispěli do sbírky. Mezi nimi i herec Vladimír Javorský, který poznal svou kolegyni Aničku. Vzal píšťalku svému synkovi, čerstvému prvňáčkovi. Z jeho pár slov jsem vycítila, jak ho miluje.

Světluška rozzářila jeho duši, stejně tak dušičku milé Aničky, vřelé Debbie, paní Hrzánové i jejího muže Radka Holuba.

Možná ji rozzářila i ostatním osobnostem, se kterými jsem neměla tu čest se setkat, protože přišly, když já už spěchala za svou nejmladší dcerkou, nebo byly na jiných stáncích rozmístěných v ten den na různých místech Prahy.

Čtěte také: Ilona Fryčová: Škoda, že neumím portugalsky…

ILONA FRYČOVÁ