Kavárna je umístěna u Stavovského divadla v centru Prahy. No a já tam obsluhuji taky. Uvnitř nic nevidíme, nevidí tam nic ani návštěvníci.

Rozdíl je v tom, že oni vyjdou ven a vidí, kdežto u nás ta tma trvá dále.. .

Ale zpět ke Kamile.

Když jsem ji pozvala k nám domů, zažila jsem pěkné odpoledne.

Setkaly jsme se v metru na Pankráci. „Znáš to tady?“ ptala jsem se jí.

„Jó, jezdila jsem sem doučovat češtinu jednoho deváťáka.“

Orientovala se v metru výborně.

Zmínila jsem se, že si potřebuju vybrat peníze v bankomatu, protože jsem čekala paní učitelku kytary, která učí mou nejmladší dceru. Věděla jsem, že Kamila ovládá bankomat poslepu. Já chodím jen na Zahradní Město a do spořitelny na Václavské náměstí, kde je ozvučený bankomat, ale nesmím si zapomenout sluchátka.

Kamila mě při obsluze automatu suverénně navedla.

Nakoupily jsme pečivo a vyrazily k autobusu. V levé ruce jsem držela psí postroj, v pravé tašku a ještě přidržovala Kamču, abychom se neztratily.

Přišly jsme k zastávce a já jsem chtěla hledat vysílačku, takzvaného osla, který používáme na autobus, aby nám zahlásil číslo linky a směr jízdy. Kamila pohotově vytáhla svou. Nastoupily jsme a usadily se vedle sebe. Pes ležel na zemi, podél mě.

Kamila mi ukázala, jak jí vyrostly pěstěné drápky, které si nechala udělat jednou po směně v kavárně.

Sama si došla do Spálené ulice, na manikúru, kde tuto službu vyzkoušela už loni. Jenže vloni ji tam spolu s kolegyní Simonou doprovodila provozní hotelu Perla, ve kterém jsou obvykle mimopražští kavárníci ubytovaní.

Letos Kamila vyrazila sama, za pomoci navigátoru, který má v mobilu. Další věc, pro kterou ji obdivuji.

Doma mi pak ukázala hnědý žíhaný skřipec, který ji koupila máma. Donedávna jí nenapadlo, že by si takto mohla občas upravit vlasy.

Když v kavárně omylem zavadila o mou hlavu, objevila tento plastový předmět a já jsem jej sundala, zatočila její vlasy do uzlu a sepnula.

S popisem viaduktu, jak se ukázalo, nebyl žádný problém. Vystoupily jsme z autobusu a šly pár metrů a podcházely dálniční most. Kamila jej vnímala dobře. Pak jsme přešly přes přechod a před námi stál viadukt. Vysvětlila jsem jí, že vlaky, které po něm jezdí, pokračují po sypaném, zelení prorostlém valu, neboli náspu a jedou kolem našeho domu v úrovni střechy. Nejezdí často, takže nás neruší. Když jsme se pak usadily na terase za naším domkem, právě jeden vlak projel.

Kamila pronesla, že by podle zvuku nepoznala, že je na úrovni střechy, ale někde kus dál, za domem.

Pak přišla dcerka a já jsem vyplatila paní učitelku. Starší dcera zatím zmizela na brigádu.

Učitelka na kytaru se zmínila, že byla v Kavárně Potmě a že ji obsluhovala Katka, která pracovala na protější směně a že jí tam moc chutnalo bylinné víno. Protože jsem si jednu láhev na konci kavárny zakoupila, nalila jsem jí malý pohárek.

Posadila se na terase a s Kamilou si ihned rozuměla. Obě totiž studují filozofickou fakultu, i když rozdílné jazyky a obě začínají psát bakalářské práce.

Kytaristka a studentka v jedné osobě brzy pospíchala domů studovat, a tak jsem ji šla vyprovodit. Pak jsem se vrátila do chodby a měla Kamilu za zády.

Opět jsem jí obdivovala. Musela totiž projít zimní zahradou v kuchyni, pak úzkým prostorem mezi barovou deskou a stolem se židlemi. Ona vše zvládla bravurně. Když pozvu nějakou nevidomou známou, tak většinou sedí a čekají na mě, než je odvedu tam, kam právě potřebují. Já to na návštěvě dělám také tak.

Najednou jsem si vzpomněla na Michala, speciálního pedagoga, který na kavárně školí od orientace až po obsluhu.

„Pojď, Kamčo, já to tady s tebou projdu tak, jak to s náma dělá Michal na kavárně,“ navrhla jsem jí.

„Dělé di rovně a nemoté se tady,“ napodobila brněnského Michala, který nás všechny sekýroval, ale vždycky se přitom rozesmál.

Prošly jsme interiérem a pak vyšly do zahrádky.

„Tady jsme chodily loni, když jsem skončila na kavárně, se zavázanýma očima a s bílou holí, celá rodina,“ vzpomínala jsem.

Dost jsme se všichni nasmáli. Každý z nás šel šikmo a pomalu boural do plotu.

„Já taky neumím při chůzi držet rovinu,“ poznamenala Kamila.

Moc jsem jí nevěřila, protože nikdy na kavárně do mě nenarazila, zatímco já párkrát ano.

Pak jsme se posadily a nalily si džus.

„Na jaké to téma píšeš tu bakalářku?“ zajímala jsem se. Věděla jsem, že se týká hudby.

„Píšu o Fado,“ řekla a chrlila dál: „Fado je typický portugalský hudební styl, vznikl někdy v půlce 19. století v předměstských částech Lisabonu. Portugalci říkají, že fado vyjadřuje portugalskou duši, fatalistickou a melancholickou. Zpívá se za úplného ticha, při tmě, doprovázejí ji dvě kytary, je to takový dramatický zpěv. Pošlu ti to emailem, schválně si to poslechni.“

Škoda, že o Fado píše Kamila v portugalštině, protože bych si její práci ráda přečetla.

Melancholická hudba a věčně veselá Kamila. Neustále se směje a rozesmívá i okolí.

„Taky jsem se dříve tak často nesmála,“ prozradila mi na skype. „Spíš jsem chtěla, aby mě někdo bavil, než bych bavila já. Ale pracovala jsem na sobě a jsem ráda, že se to podařilo a že působím na lidi, jako že jsem veselá. A teď to už nehraju, teď v poslední době jsem opravdu veselá a tím pádem nemám ani žádné chmury.

Prostě Kamila…

Čtěte také: Život mám ráda, ale často se zapomínám radovat

ILONA FRYČOVÁ