Na tom se ti dva shodli. „No jo, ale komu fandíš?" ptal se prvovolič toho druhého. Jen pokrčil rameny a s velkou nejistotou mluvil cosi o pirátské straně. „Ten jejich šéfík má taky dredy. A mluví docela rozumně," kontroval mladík. Jak „rozumně," už nevysvětlil. Ani tomu svému kámoši bez dredů. „To já mám už jasno," opáčil prvovolič. „Budu volit buď knížete, protože Hanka říkala, že je to šoumen. Nebo Stranu zelených, těm zase fandí Honza. Von je přece do přírody blázen. Byl bych blázen, kdybych volil…," prvovolič ale větu nedořekl. Musel k přepážce.

Když se nad touto rozpravou dvou anonymních mladíků zamyslím, děsím se relevanci výzkumů veřejného mínění. Stranické preference jsou tím pádem pro kočku. Protože něco jiného si lidé myslí v pondělí, a do pátku udělají čtyři názorové veletoče. Cestou k volebním urnám potom ten pátý, rozhodující. A leckterá strana by se mohla hodně divit. Z předvolebních hrdopýšků stanou se zachmuření tatíci. Těch jedenáct procent nerozhodnutých voličů je slušná armáda lidí. A těch „s jasným" názorem zřejmě taky. Ano, volby jsou vlastně takový malý cirkus. Pak už v té skládance chybí píseň Karla Gotta, Přijela pouť…