To všechno víte. Jenže pak přijde o dvacet minut později na schůzku a vy také víte, že už nebude čas si popovídat, protože se musí věnovat zahraniční návštěvě, která právě dorazila.

Vernisáž výstavy Primitive rocks se blíží. Uskuteční se už dnes. A tenhle chlapík na ni přivítá dva umělce: Floriana Schuster-Böcklera z Frankfurtu a Barbaru Annu Husar z Vídně. Když jsem se ho včera odpoledne ptal, jak vlastně tahle nevšední výstava bude vypadat, odpověděl mi po svém.

„Tady pan Schuster přijel s manželkou a vystaví obrazy. Co ale přiveze paní Barbara, to nevím. Říkala, že nějakou fotku a projektor. Necháme se překvapit," řekl a ani náznakem se neusmál. Dostavil se pocit, že s tímhle chlapíkem musím ještě sejít. Ne dnes na vernisáži, to bude mít kalup. Jindy, v klidu. Možná u jeho porcelánu, možná u bicích, možná za katedrou. Možná v restauraci Chodovské tvrze. Nebo jinde. Už teď se ale těším na jeho humor. Černý humor.

Když jsme si domlouvali schůzku, která vlastně vyústila „jen" v tomto sloupku, tak říkal, že pro první potkání bychom mohli mít oba v klopě karafiát. Červený. Nebyl třeba, je totiž k nepřehlédnutí. Jmenuje se Milan Martiník. A jeho oblíbený pozdrav v mejlové korespondenci zní: Jazzu mír! A když jsem četl jeho zprávu, která končila pozdravem „Smrt folku a kántry," řekl jsem si: To bude týpek!…

jiri.macek@denik.cz