Řečeno výrazivem batolat na písku, Čína si začala. Zakázala vystoupení českých umělců, pokud v názvu jejich uskupení se nějak ocitlo slovo Praha. To je legrační. Odveta pražských konšelů je stejně k smíchu. Nelenili Peking bombardovat. Z nedostatku munice papírem. Požadovali změnu nedávno uzavřené smlouvy o partnerství obou měst. Má z ní zmizet paragraf o uznání „jedné Číny“.

Tentokrát si jistě klepali na čelo pekingští úředníci. Proč měnit jedno formální ustanovení, na kterém se doslova před chvílí s Prahou dohodli? Pochopitelně na požadavek neodpověděli.

Tu purkmistr Hřib bouchl do stolu: „Skoncujeme s rudou Čínou!“ A jeho Pražané mu rozuměli. Radnice smlouvu vypověděla.

V čínské kultuře vždy hrály formální symboly velkou roli. Fráze o „jedné Číně“, kterou uznává drtivá většina zemí světa včetně Česka, chce říct, že jen Peking, nikoli Tchajpej je představitelem Číňanů. V „reálu“ oba státy čile obchodují a lidová Čína si na demokratický Tchaj-wan nedělá zálusk.

Sympatické na české kultuře je, že se prázdným symbolům vysmívala. Pražská radnice však hraje čínskými kartami, když na válku symbolů přistoupila. Nejspíš je to ale gesto pro voliče: okruh ani rychlodráhu na letiště nestihneme, Václavák nevyčistíme, ale na Peking to si došlápneme!