Turistky až z Pelhřimova že prý jsou. A nenavštívit tuto historickou památku, jako by prý v Praze nebyly. Jářku, to už je fakt silný argument, abych se vytasil s dobrou radou. Jsme přece lidi. A tak jsem barvitě líčil, kudy vede cestička, dámy chápavě přikyvovaly a já měl pocit, že na světě o moji radu ještě vůbec někdo stojí.
Asi za hodinu jsem pak stál údivem u metra Smíchovské nádraží. A se mnou ty dvě turistky z Pelhřimova. Na cestu se ptaly znovu a jiného Pražáka, co nikam nezabloudí. Poznal jsem to on se chápavě usmíval a turistky jedna druhou peskovaly, která z nich je na vině, že cestu na Karlův most ne a ne najít. Připomněl jsem se jim významným pohledem. Jsme přece už za tu zmíněnou hodinu staří známí. Zabralo to, turistky se hned ke mě směle hlásily. Pražák bude jistě i džentlmen a k cíli cesty je jistě osobně dovede, špásovala se mnou ta starší z nich. Zabrala by více u mě ta mladší, ale vem to čert. Už jsem stejně kývl, času mám, kromě peněz, docela nazbyt. Tedy v neděli určitě.
Aspoň jsem se dozvěděl, že Pelhřimov je krásné město, dámy jsou dvakrát rozvedené a děti mají odrostlé. A že prý taky nevypadám špatně a cesta na Karlův most je vlastně pro všechny příjemné zpestření života. Jo, Pražáci, ti se maj, a nikam nezablouděj, prohodila jedna z turistek. Pak na mostě zmizely v davu, přestal jsem být zajímavý. Dostaly, co chtěly. Já vlastně taky. Viděla mne sousedka a to zase budou doma kecy…
