To je v podstatě první a poslední souvětí, které má aspoň mlhavou informaci. Jak vypadáme, víme přece sami nejlépe. Většinou blbě, ale naše nesoudnost nám velí myslet si opak. Hovor s osobou, kterou jste po dlouhých letech potkali, se pak omezí třeba i na chrčení jakýchsi zvuků a ještě se jim smějeme, jak nám to klábosení krásně plyne. Skřeky doprovázíme krčením ramen a vždy po dotazu, jak se má Mařka. Taky někam na dlouhá léta zmizela. Zapomenout na někoho, že kdysi vůbec existoval k lidským vlastnostem patří. Mařku tedy vezmi čert. Stejně jsem ji asi nikdy neznal. A jak tak po sobě s domnělým známým čím dál víc pokukujete, dochází vám, že si vás s někým spletl. Nicméně konverzační nit jste urputně drželi, když se k vám tak hezky měl. Finální pazvuk s frází omluvy je vůbec nejlepším ukončením hovoru o ničem. A cestou domů se smějete jak sobě, tak situaci, která může potkat každého. Tedy když se podobáte nějakému idiotovi, který prostě někomu utkvěl v paměti.. .

petr.strompf@denik.cz