Byl to první pracovní den po utkání s Arménií, první den, kdy se tito tři kamarádi (spolupracovníci?) po víkendu viděli, a mohli tak sdílet své postřehy.

Jeden by si myslel, že po víkendu vášně již zchladly. Ale chyba lávky! „Hlavně, že měl ten frajírek nagelovanou hlavu, kdyby radši pořádně hrál," durdil se ten první. Druhý jen pokýval hlavou.

„Přijde mi, že snad ty chyby dělají naschvál. Běží tak dlouho a pomalu s míčem, až mu ho každý vyfoukne," zlobil se druhý.

I třetí se ozval. „Čtyři šance, jak můžou sakra propásnout čtyři šance?!? Jsou to blbouni," zhodnotil „odborně".

Po chvíli si k nim přisedl další známý, zjevně fotbalovou vášní ne zcela políbený. „A s kým hráli? Kdo zase těm našim fotbalovým nádherám natrhl šos ?"

„Představ si, porazil je Afghánistán! Počkat, nebo Arménie? Mně už se to plete… Stejně je to všechno od A… Ne, asi to byla Arménie," zmateně hlaholil ten první, který si zjevně více všímal účesů fotbalistů než soupeře…

veronika.cezova@denik.cz