„Co se tady děje?" nedošlo mi v první chvíli, když jsem v pátek v noci čekal na tramvaj na Karlově náměstí. „První přeplněná, za pár minut určitě přijede další a bude poloprázdná," říkám si. Ani náhodou. Zase narvaná, zrovna tak v sobotu a v neděli, dopravní podnik to zjevně podcenil.

Ke kostelu svaté Ludmily, kde se každé čtvrt hodiny odehrávalo vrcholné číslo právě skončeného druhého ročníku festivalu, projekce nazvaná Evoluce, od barcelonského studia Onionlab, mířily davy lidí a právem.

Třebaže i projekce Dreamforge na Paláci Kinských nebo Out Of Place na budově Městské knihovny stály za to, o dalších dvou desítkách festivalových atrakcí nemluvě, právě katalánské studio dokázalo asi nejpůsobivěji propojit svoje vizuální umění s objektem.

„Dívejte se a nekažte si to"

Kostel, na kterém se odehrával příběh několika staletí, se díky španělským umělcům postupně z neogotické stavby proměnil v minimalistickou spleť jednoduchých geometrických tvarů.

A představení, trvající necelé čtvrt hodiny, si mnozí prohlédli několikrát po sobě. „Dívejte se a nekažte si to," napomínala vedle mě stojící matka děti, snažící si vše natočit na mobil. A zapravdu jí dávali i prarodiče: „To je krása!"

Nevýznamný, přesto pozoruhodný okamžik: která jiná akce, na níž se prezentuje současné, abstraktní umění, dokázala takto přitáhnout masy lidí, spojit generace, co by jinak seděly u Facebooku, v klubu nebo televizní estrády?

Festival světla je v Praze teprve druhým rokem, ale zájem už vyvolal takový, že by si ho metropole měla hýčkat: zatímco s hudebními festivaly bude komorní Praha vždy jen bojovat o vstup do první ligy, s festivalem světla může okamžitě vstoupit do ligy mistrů.