POHLEDEM Miroslava Bobka: Expedice Bororo

Území zvané Bororo leží stranou civilizace; donedávna nebylo ani zakresleno do map a navštívit je si žádá mimořádnou odvahu a houževnatost. Neprostupnou horoucí džungli obývá množství jedovaté havěti a dravých šelem. Taktéž zprávy o domorodcích z Borora vždy zdůrazňovaly jejich záludnost a nebezpečnost a upozorňovaly na kruté šamanské rituály.

O to větší je nám ctí, že o území Borora můžeme jakožto první představitelé vzdělaného světa přinést zevrubnou vědeckou zprávu. Shrnuje nejdůležitější poznatky naší výzkumné expedice, která se do našich myslí vepsala nesmazatelným písmem a na niž budeme vzpomínat do konce svých dnů.

Když jsme se po vyčerpávající cestě přiblížili na dohled hranicím Borora, padl na nás zvláštní neklid. Z džungle se nesla burcující kakofonie zvířecích hlasů a mlžným oparem prosvítaly podivné malby na vyplétaných stěnách chýší, postavených v korunách gigantických stromů. A tu jsme náhle pocítili, jak nás Bororo oválo zlověstným ledovým dechem. Zaváhali jsme, zda ve své cestě pokračovat či zda se raději po vzoru mnoha našich předchůdců věhlasných jmen nevrátit zpět. Přesto jsme po krátkém odpočinku sebrali veškerou svou odvahu a za vzájemného povzbuzování pokračovali v plnění úkolu, jenž nám byl svěřen.

Na území Bororo jsme vstoupili po kymácejícím se provazovém mostě, vedoucím přes hlubokou průrvu. Slabším povahám by jen překročení této průrvy způsobilo žaludeční slabost, avšak i jedinci těch nejsilnějších povah by se jen stěží vyrovnávali s pohledem, kterým Bororo vítá vetřelce. Velká malba zrůdné tváře s rudými ústy a žlutě žhnoucíma očima dusí veškerou lidskou radost a optimismus; jako by slunce zakryl zlověstný mrak. Kdo a proč ji namaloval? Má odstrašit cizince či je varovat? Snad. Avšak více pravdě podobným zdá se být vysvětlení, že jest součástí dosud nepoznaných rituálů zdejších domorodců a svědkem řady podivností, ba dokonce snad i zvěrstev, jež se během nich odehrávají.

Tato první malba byla pouhou předzvěstí všeho, co nás čekalo. Po stupních, které kdysi vybudovali zdejší domorodci (či spíše vyspělejší civilizace, jež Bororo obývala před nimi), jsme začali stoupat vzhůru. Tehdy jsme také poprvé zblízka pohlédli na obydlí domorodců, k našemu štěstí dočasně opuštěná. Civilizovaným badatelem dosud nespatřené masky rozvěšené po stěnách si svými výrazy nezadaly s malbou, jež nás „přivítala" na území Borora, a děkovali jsme Všemohoucímu, že doposud jsme nemuseli čelit útoku jejich majitelů a že válečné, barevně pomalované štíty taktéž v klidu spočívají na stěnách chatrčí.

Ovšemže prozkoumání účelu a smyslu všech jedinečných artefaktů, jež jsme dokumentovali jak kolorovanými kresbami, tak fotografickým aparátem, si vyžádá práci dlouhé řady badatelů; mnozí z těch, kdož budou zpracovávat náš materiál, namnoze teprve docházejí do obecných škol či dokonce ještě honí káču. Stejně tak naše přírodozpytné sběry obohatí kolekce muzeí naší milené vlasti a zaměstnají badatele mnoha specializací. Kupříkladu vysušené hlavy zvířat, které jsme nalezli vně i uvnitř chatrčí, zjevně lovecké trofeje domorodců, dokazují, že v Bororu žije světu vědy doposud neznámý druh medvědovité (sic!) šelmy a rovněž ještěr překvapivé velikosti a zbarvení.

Stoupajíce výš a výše, takže se před našimi zraky rozevřel pohled na nekonečný prales pod námi, objevovali jsme nové druhy orchidejí i lián, hmyzu i jiné žoužele. Takovéto výsady se před námi dostalo jen nemnoha po poznání toužícím duchům! Žel Bohu, o značnou část našich sběrů jsme přišli poté, co jsme se stali terčem útoku velkých divokých vos, před nimiž jsme byli nuceni prchnout do nižších pater pralesa. Zde se nyní, znaveni na těle i na duchu, ukládáme ke spánku, k naší první noci v nebezpečném a stísňujícím, přesto však přepestře krásném kraji jménem Bororo.

Těmito slovy zpráva končí. Bohužel, nemůžeme předpokládat, že se někdy podaří nalézt její pokračování. Na jednom z listů se však dochovala precizní dokumentární ilustrace, kterou zde reprodukujeme.

Důležité upozornění: Ještě před zveřejněním tohoto příspěvku jsem byl prakticky všemi, kdo jej četli, dotazován, který badatel vedl výpravu do oblasti Bororo a kdy se uskutečnila. Pokládám proto za důležité zdůraznit, že jde o ryzí fabulaci. Žádná podobná expedice se nikdy neuskutečnila. K sepsání této mystifikace mě inspirovala nově vybudovaná Rezervace Bororo u nás v zoo. Je to prostor, který má podněcovat fantazii a živit touhu po dobrodružství - a na mne tak skutečně zapůsobil.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha