Trumfů měl na svojí straně rozhodně víc Schwarzenberg. O příjemném bonusu v podobě podpory kulturní, mladé i jiné „fronty" nemluvě. Jenže zatímco před prvním kolem jeho kampaň měla ukázkovou gradaci, v druhém už ničím nepřekvapila. Třeba načasování klubové noci s Karlem do víkendu mezi volbami stěží mohlo mít mobilizační efekt. Vysloveně nešťastné pro Schwarzenberga bylo otevření tématu Benešových dekretů ve čtvrtek 17. ledna u Václava Moravce. Na jednu stranu upřímný, humanistický názor, na druhou otevření pandořiny skříňky našeho národa, jíž málokdo rozumí, ale každý na ni má svůj názor.

Ve fotbale, k němuž Zeman politický boj rád přirovnává, by se dalo říct, že Schwarzenbergův tým nabídl soupeři výhodu pokutového kopu. A už druhý den v debatě na Primě byl Zeman dokonale takticky připravený.

Může to vyznít jako banální řečnický spor v televizní show. Ale jeho výsledek byl jasný: mobilizoval voliče, kteří v prvním kole až na poměrně extravagantní variantu v podobě Jany Bobošíkové v podstatě neměli koho volit. „Původně jsme nechtěli volit nikoho, ale nakonec jsme museli jít. Nemůžeme dopustit, aby prezidentem nebyl Čech," zaslechl jsem před několika volebními místnostmi. Nic podobného před prvním kolem voliči ve velkém neřešili.

Zatímco na jedné straně byla jasná motivace a čitelná hesla, na druhé „jen" možnost. Zatímco Zeman jakoby jasně říkal, že jít volit je povinnost dokonce se v kampani nechal slyšet, že by nebylo od věci zavést sankce pro ty, co k volbám nechodí, což docela klidně mohlo vyvolat i sentiment starších voličů KSČM Schwarzenberg nepříliš srozumitelně rozjímal, že jít volit je dobré. A víte, jak to je, když je venku zima a vy nemusíte…

Troufám si tvrdit, že nacionální apel byl tím, který ve volbách Zemanovi dal klíčový hlas. Bylo by ale samozřejmě bláhové pominout, kde sbíral budoucí prezident základní body. V léta parlamentní demokracií opomíjeném venkově. Koncentrace veškeré politické (ale ze značné části i ekonomické či mediální) moci do měst nám dala pocit, že veškerá agenda už se tvoří jen v košilích a centrech.

Přitom venkov není nijak banální síla. Naopak, od dob první republiky v Československu voliče oslovovala třeba významná Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Je s podivem, že po pádu komunismu dosud nikdo na tento tradiční aspekt nenavázal. Pomineme-li KDU-ČSL, která v jedné z nejateističtějších zemí světa těžko může se svým křesťansko demokratickým dědictvím plně rozvinout potenciál, je polistopadová politická elita až nápadně „městská". Hradní reprezentace od listopadu 1989 jednoduše mohla značnou část voličů iritovat: kavárenský svět intelektuálních liberálů věřících v pravdu a lásku či dravý podnikatelský duch poměřující okolí řečí čísel jistě v české společnosti po nějakou dobu převládaly. Ale třináct a deset let ku nule představující Čecha z řadové chalupy či paneláku, který jí, kouří a pije to samé, co okolí to byla až příliš idealistická realita.

Zeman jednoduše dokázal vyslyšet přání těch, kteří chtěli na Hradě „skutečného Čecha". V dobrém i špatném smyslu.

Otázkou teď je, jestli skutečný Čech dokáže ještě překročit svůj stín. Éru faxů, pevných telefonních linek a psacího stroje. Svět ztracených kamarádů Šloufa, Čuby či Grégra, s kterými je možná fajn zajít si na pivo, ale nelze se opíjet představami, že společnými vzpomínkami na minulost změní budoucnost. Zda se po Jiráskovi, Masarykovi, Peroutkovi, Halliburtonovi nebo Marku Twainovi naučí citovat i současná díla? Zda najde cestu i k těm, co nevyrůstali u televize s Jiřinou Bohdalovou? Zda se dokáže jako prezident, který má spíš sjednocovat než rozdělovat, přenést přes středověkou literární tradici Tkadlečka a spol., podle níž cílem debaty nebylo bavit se, ale umlčet „protivníka", „vyhrát"?

Vůbec neříkám, že Zeman má svůj svět, který mu ostatně vynesl vítězství v současné volbě, opustit. Měl by ale přestat hledět na ostatní s ironií a despektem. Konečně, slíbil, že bude prezidentem „dolních deseti milionů", nikoli jen těch, co jsou mu sympatičtí.

První vystoupení, z nichž jako by se zdálo, že ze všeho nejdůležitější je, aby budoucí prezident měl dobrou ochranku a dokázal náležitě setřít novináře, tomu právě nenapovídala. Ale Zeman teď odjel relaxovat na Vysočinu. A já, čistě osobně, chci věřit, že se tam nadýchá zdravého vzduchu. Víc než v uplynulých deseti letech. Protože přesně ten by měl kolem sebe nový prezident šířit. A to bude platit i poté, co skončí leden a opadne aktuální smog a inverze.

Autor je šéfredaktorem Pražského deníku.