Tím, že jedou na drahou dovolenou, že dostali od Ježíška nové zázraky techniky, že… Ale nikdy mi nikdo neřekl: „Tak dneska jsem šel darovat krev."
Pátrala jsem proto i mezi příbuznými. Moc velké naděje jsem si však nedávala. Přece kdyby darovali, tak bych to už věděla. Nebo ne?
Výsledek mě mile překvapil: babička jako zdravotní sestra darovala krev více než dvacetkrát, děda desetkrát. Chtěl darovat i dál, ale po operaci žlučníku už nemohl.
Pomyslným rekordmanem, a pro mě velkým hrdinou, je však můj praděda, tatínek babičky. Ten do sebe nechal napíchnout jehlu více než dvěstěkrát!
Zpětně si vybavuji, jak jsem si hrála se všemi těmi jeho odznaky, medailemi a plaketami. Tehdy jsem tomu ale jako malý špunt nepřikládala význam. Byly to pro mě jen zajímavé „hračky".
Při svém průzkumu mezi příbuzenstvem jsem došla k jednomu závěru. Teď jsem na řadě já.
Čtěte také: Pražané, darujte to nejcennější. Svou krev. Zachráníte tím životy
