V rádiu je řeč o mnichovské dohodě. Historik říká, že emotivně zabarvené označení „mnichovská zrada“ už dnes není z historického hlediska udržitelné. Ani mnichovská zrada už tedy není trvale udržitelná, říkám si. Jak asi bude zdejší oficiální historie hodnotit za pětaosmdesát let zdejší dnešek, pomyslím si, a jdu namazat kolo, které začalo vrzat při návratu z Budče, kam jsme se ženou vyjeli na svatováclavskou pouť.

Středočeská Budeč, kde se před jedenácti stoletími vzdělával kníže Václav a kde leží základy nejstarší stavby v českých zemích, byla přemyslovským centrem vzdělanosti. Pak ovšem rychle upadla v zapomnění, aby její věhlas po dalších staletích vzkřísil a legendou podpořil kronikář Václav Hájek z Libočan. Zájemo hradiště pak rozdmýchali čeští buditelé v předminulém století. Dnes je návrší s rotundou oblíbeným poutním místem, kde o svátku Václava rozbijí své stánky kupci, šperkaři, kováři, pekaři a snad i vykladačky z ruky. Děti – samy i s rodiči – tu hledají indicie při svatováclavské bojovce.

Na Budeč jsme jeli přes Lidice. Přes sídlo, které nacisté chtěli vymazat z historie takříkajíc „na sílu“, ale ani to se jim nepodařilo. Vlastně se jim povedl opak. Jedete Lidicemi, ulicí pod lipami, na niž jsou místní lidé pyšní. Koruny ševelí brízou a člověk v nich slyší i tehdejší hlasy, šepot plný strachu. Ale potom někdo nastartuje sekačku a vysvobodí vás z návalu tísně.

Pak se jede ještě přes Buštěhrad, kde je muzeum Oty Pavla. On sám za války koncentráku unikl, ale jeho otec Leo a bratři Jiří a Hugo, jako „židovští míšenci prvního stupně“, nikoli. Všichni tři se však šťastně vrátili a s vírou v nově budovanou vlast vstoupili do KSČ. Lea Poppera pak zlomilo, když Rudé právo zveřejnilou některých jmen politického procesu dodatek „židovského původu“.

Cestu na Budeč i zpět lemují ovocné stromy. Ty v teplém odpoledni zase připomenou Knihu smíchu a zapomnění; „věčné hrušky“ a pomíjivé, „smrtelné tanky“, o nichž se v ní píše. Tak snad aspoň hrušky jsou trvale udržitelné.