Velké množství podlažní plochy na malé zastavěné ploše je hlavním důvodem, proč se většinou výškové budovy staví. Pro názornou představu, byt pro čtyřčlennou rodinu má v průměru 85 metrů čtverečních. Do Burdž Chalífa (nejvyššího mrakodrapu světa nacházejícího se v Dubaji) by se takovýchto bytů vešlo na čtyři tisíce (počítáme-li čistou podlažní plochu jako 75% hrubé) a obývalo by je šestnáct tisíc lidí. Když toto číslo přeneseme do českého prostředí, jednalo by se například o město velikosti Pelhřimova.

Na první pohled může takovéto řešení vypadat lákavě. Místo středně velkého města jen několik výškových budov. A to všechno v záplavě zeleně a parků bez zbytečného dojíždění, protože většina horizontální, vesměs automobilové, dopravy nahradí doprava vertikální, která již není tak náročná na prostor. Bohužel, takto úžasně to funguje pouze na papíře.

O stavbě je nutné komunikovat

Výškové stavby potřebují okolo sebe město určité velikosti, které je vyživuje a dává jim smysl. A i město, jenž dosáhlo určitých hranic, potřebuje výškové budovy pro svůj další vývoj. Města, v nichž začnou být dojezdové vzdálenosti neúnosné, prostor pro expanzi do okolí na hranici únosnosti a pozemky v širším centru skutečně drahé, začnou generovat výškové budovy. Ty mohou městu v rozvoji výrazně pomoci, bohužel při špatném nastavení mohou život ve městě naopak zadusit.

Při současné debatě o výškových budovách v Praze považuji za zásadní tato rizika neignorovat, nepřehlížet. Většina z nich se dá řešit, nebo využít ve prospěch stavby a jeho okolí. Jakkoli to může znít banálně, je důležité o stavbě komunikovat s okolím a všemi dotčenými stranami.

Při správném nastavení může nová výšková zástavba přinést rozvoj a oživení města a jeho specifických částí. Ale je třeba nejen přemýšlet o možných konfliktech, od negativních efektů denitrifikace po proměnu horizontu, ale i o možném využití. Pravdou je, ze většinu problematických bodů může výšková budova využít ke svému užitku. Stálý vítr a nezastíněné fasády mohou například generovat energii.

Rozvoj v oblasti parametrického modelovaní a experimentování s jinými materiály než jen s betonem a ocelí vede v poslední době k opravdu velice zajímavým projektům. Již to není jen o velké skleněné kostce se stejnými patry a hladkou fasádou. Experimentuje se se dřevem, fasádami jako vertikálními zahradami a architekti si stále více uvědomují nutnost zachování lidského měřítka v návrzích.

Součást města jako organického celku

Stávající urbánní a sociální struktury nemusí být překážkou, ale naopak - začlenění do nich může rozhodnout o úspěchu projektu. Několik správně navržených a do kontextu města umístěných výškových budov, může například započít pozitivní přeměnu brownfieldu a dále nastartovat rozvoj města.

Výškové budovy k modernímu městu nepochybně patří. Pokud jsou správně nastaveny parametry jejich projektů, jejich tvůrci se nechovají k jejich okolí arogantně a plně si uvědomují nejen výhody, ale i negativní dopady, mohou být výrazným přínosem. Poté to může být pro všechny strany výhodné soužití. Ovšem nelze to provést bez debaty o tom, jaké má být město, jeho horizont, jaké má být využití budov či jak má vypadat jeho  dopravní síť.

Proto nelze o výškových stavbách přemýšlet jako o izolovaném fenoménu, ale jako součásti města jako organického celku. A nelze o nich přemýšlet bez všech souvislostí.