Úctyhodná realizace z 30. let minulého století, která je tak rozsáhlá, že všeobecně trendy názor: postavme tam něco kulturního, narazí při prvním styku s realitou, protože myšlenka kulturního centra, které by každý rok neudělalo stomilionovou sekeru, je hodně těžko realizovatelná.Až do okamžiku vyhlášení kulturní památkou, diskuse kolem budoucnosti nádraží působily jako střet dvou světů: developerského materialismu, který by těžce využitelný brownfield nejradši srovnal se zemí a místo něho postavil něco lukrativnějšího, a idealistického patriotismu, který nádraží jako kulturní hodnotu hodlá zachránit… Ale co dál?

Nádraží představuje unikátní šanci: tyto dva světy, které si obvykle hledí svého, by se měly spojit a řešení hledat společně. Protože, takhle rozsáhlý prostor vyžaduje jak trochu komerčního ducha, tak idealismu.

Nádraží je šance ukázat, že se v Praze změnilo myšlení: místo miliardových tunelů a olympijsko-univerzitních kampusů na zelené louce, je to příležitost vdechnout život kulturní památce, a ještě vytvořit něco, co by se jinak muselo stavět třeba zrovna v syslově (jak někteří nazývají letňanskou planinu, na kterou nechal bývalý primátor Pavel Bém přivést metro i s pořádně rozlezlým nádražím, protože „jednou tady něco přece bude").

Když se na nádraží setkají dva světy, které se u nás obvykle nebaví, může na Žižkově vzniknout třeba zrovna nový univerzitní kampus s kulturním nebo sportovním centrem i jakýmsi komerčním potenciálem. A to je velká šance i pro celou Prahu 3, protože toto její srdce, v kterém dnes je nevyužitá památka a několik naleštěných bytovek, kolem nichž je mrtvo, protože byty tu lidi zjevně nakoupili víc „na kšeft" než na život, konečně naplní i „normální" uživatelé. Takže se tu na ulici večer přestanete bát a uživí se tu víc než dvě večerky.