„Vždy, když se mě zmocňovaly depresivní nálady, představoval jsem si havrana, jak nade mnou krouží a zabodává svůj zoban přímo do mého srdce. Můj deník se tehdy hemžil kresbami černých ptáků a motiv havrana jsem se snažil „propašovat“ i do vlastních básní.

S původním anglicky psaným textem jsem se poprvé setkal na vysoké škole. Ze začátku jsem mu příliš nerozuměl, ale s postupem času, jak se moje jazyková úroveň zvyšovala, se mi originální text zdál stále srozumitelnější a už to nebyl Nezval, ale Poe, ke kterému jsem se vracel,“ vzpomíná Michael Grúz.

V lékárně
Seriál (Na)učte se anglicky: V lékárně

Působivé Nevermore. Jak to jen převést do češtiny?

Poměrně početné pokusy o překlad básně The Raven do češtiny se od sebe docela dost liší. „Je to mimo jiné způsobeno i metrickými a rýmovými možnostmi češtiny. Autoři tak měli k dispozici širokou škálu výrazových prostředků. Tato skutečnost však nemusí překlad nikterak usnadnit. Když se dnes začítáme do jednotlivých českých převodů Havrana, máme často pocit, jako by šlo spíše o úspěšně vyřešený hlavolam než o básnický čin v pravém smyslu slova,“ vysvětluje Michael Grúz s odvoláním na další zdroje.

„Ani ti z překladatelů, kteří zcela vědomě usilovali o určité uvolnění formy, aby jim tolik nesvazovala ruce, se nevyhnuli nepřirozeným obratům, nepěkným slovosledným inverzím, nepříjemnému rytmickému klopýtnutí, či kakofonickému vyznění tam, kde usilovali o pravý opak. Osobitost jednotlivých autorů se projevila nejrozmanitějšími způsoby. Výrazné básnické individuality jako Vrchlický a Nezval zůstaly v podstatě samy sebou: jejich překlady jsou hladší a plynulejší (zejm. v rámci dobového kontextu), ale současně dost vzdálené od Poeovy poetiky. Vrchlického překlad se octl pod ostrou kritikou modernistů, kteří požadovali novou metodu překladu. Teprve Nezval přináší moderní přebásnění a stává se tak důstojným pokračovatelem Jaroslava Vrchlického. Jeho jazyk je uvolněný s hovorovou dikcí, je to jazyk moderní, který se projevuje zpěvným veršem a novým estetickým cítěním. Ostatní autoři překladů Havrana se buď nějak vyrovnávali se soudobými slohovými normami, anebo se snažili napodobit některý z individuálních básnických stylů,“ uvádí mimo jiné v diplomové práci Michael Grúz.

A dále názorně ukazuje potíže s refrénem: „Bylo přitom nutné skloubit obsahovou a zvukovou stránku refrénu, která v originále připomíná krákání havrana (nevermore [nevər´mɔ :r]). Lze sledovat tři možná řešení, podle kterých bychom mohli jednotlivé překladatele kategorizovat.

  • Upřednostnili obsah, avšak zvuková stránka zůstala upozaděna: nikdy víc (Šembera, Vrchlický a variantně také Slavík), nikdy již (Taufer), nikdá ne (R. Černý).
  • Upřednostnili zvukovou stránku a obsah v různé míře ponechali přibližný: nadarmo (Mužík), marný blud (Babler), marnost – zmar (Resler), marno vše (Bejblík), (stokrát) ztraceno (J. B. Čapek), prohráno (nepublikovaný rukopis R. Horného), marnou hrou (anonymní nepublikovaný rukopis z padesátých let); výraznější odklon od významové stránky původního refrénu představuje převod Wagnerové v podobě spojení vrátit čas a jeho různých obměn.
  • Pokusili se najít přiměřenou rovnováhu mezi oběma složkami refrénu: víckrát ne (Nezval, variantě také Slavík), nikterak (Stoklas), (ni) jedenkrát (Havel), novotvar nikdykrát (Kadlec), citátové nevermore (Dostál-Lutinov), „Nikdy,“ havran krákoral. (nepublikovaný rukopis F. Nevrly). Víc než jednu podobu refrénu použil Taufer a Slavík.“
    Základní kámen každého cizího jazyka: Mluvit, mluvit, mluvit

Podívejte se na originální báseň i některé z nezapomenutelných českých překladů: