Své okolí jsem často zahrnovala zajímavými, ale nevyžádanými informacemi, o kterých jsem právě četla. „Víš o tom, že klíště přenáší klíšťovou encefalitidu, borreliózu a ještě asi šest dalších nemocí?“ upozornila jsem maminku, když se jí do kůže zavrtal zákeřný roztoč. Pro rozumy jsem si pravidelně chodila do knihovny, zatímco moje dítě si vše potřebné raději vygoogluje neboli vyhledá pomocí internetového prohlížeče.

Googluji i já. V souvislosti s diskusí o návrhu architekta Jana Kaplického na budovu Národní knihovny, která dostala v médiích přezdívku chobotnice, jsem se například dozvěděla mnoho zajímavých informací ze života hlavonožců. Věděli jste například, že chobotnice je přes svou jednoduchou nervovou soustavu mimořádně inteligentní? Staví si krásné domečky a rozlišuje geometrické tvary. Mění barvy podle nálady. Jinak se zbarví při rozmnožování, jinak když má hlad nebo při lovu, různé barevné odstínymá pro sytost a spokojenost. Při rozčilení na rozdíl od lidí nezbrunátní, ale zbělá. Při páření vypadají chobotnice, jako by se držely za ruce. Chobotnice má dvě oči, ale jen jedno dominantní. Je docela bystrozraká a geniálním způsobem používá svých osm chapadel. Je intelektuálkou mezi škeblemi, slimáky a šneky, ale předčí i leckterého živočicha, stojícího ve vývojovém žebříčku vysoko nad ní. Zdá se mi, že již pro tu podobu modelu stavby s tak obdivuhodným tvorem si Jan Kaplický zasloužil vyhrát soutěž o projekt Národní knihovny na Letné. Chobotnice je ztělesněním inteligence, překonávání tělesného omezení věděním, a ještě ke všemu má smysl pro krásu. Nová Národní knihovna prý má být místem setkávání. Už se těším, jak mladí lidé na chvíli opustí domácí počítače, dají si sraz u chapadla a budou se pod moudrým okem knihovnice – chobotnice třeba jen držet za ruce.