Od druhého tisíciletí
Do novin jsem nastoupila 1. června 2000 jako inzerťačka. Po dvou letech jsem si odskočila na svou druhou mateřskou a po dalších dvou jsem přešla do redakce na post sekretářky. Dva roky na to ze mě byla redaktorka, za další zhruba dva roky webeditorka a po dalších čtyřech až pěti letech editorka. Od roku 2015 jsem píšící šéfredaktorka lokálního Přerovského a hranického deníku, který produkuje dva týdeníky - Hranický týden a Nové Přerovsko.
Důležitá je spolupráce
Ani ve snu mě nenapadlo, že budu v novinách pracovat tolik let. Je to ale různorodá práce, u které se nikdy nenudím. Baví mě práce s lidmi a navíc mám velké štěstí, kolem sebe mám skvělou partu kolegů. Také díky takzvanému kolečku, kterým jsem si prošla, jsem zblízka poznala práci téměř všech, kteří se na výrobě novin podílejí. Zjistila jsem, jak důležitá je spolupráce mezi jednotlivými odděleními, a že bez týmové práce to jednoduše nemůže fungovat. Naučila jsem se dívat se na věci objektivně a s rozvahou. A taky už dávno vím, že všichni jsme jenom lidé...
Práce se musí dělat srdcem
Tato práce je velmi náročná, nejen psychicky, ale také časově, většinou ji totiž nejde odložit na později, a pokud ji člověk nedělá srdcem, nevydrží. Díky tomu, že mám ráda kulturu a také o ni ráda píšu, setkávám se při své práci s řadou zajímavých lidí. Nedávno to byl významný fotograf Jindřich Štreit. Asi nejobtížnější pro mě byly a jsou povodně. Kdo je nezažil na vlastní kůži, nikdy tu bezmoc nepochopí. Byly roky, kdy gumáky a pláštěnka byly standardním vybavením našeho redakčního auta.
Vesnické akce jsou super
Lokální novinařina mě stále i po dvaceti letech moc baví. Hranice i jejich okolí jsou pro mě velká srdcovka. Máme tu spoustu krásných míst protkaných nádhernou přírodou. Nejraději píšu o (ne)obyčejných lidech. Když mám během víkendu napsat a nafotit nějakou akci, tak si většinou nenechám ujít nějakou vesnickou. Lidé jsou tady přátelští, semknutí a na pohodu. A to je moc fajn.
Je důležité umět vypnout
Asi nejvíce od všech starostí a práce vypnu, když se hrabu v hlíně na zahrádce. Díky mé práci jsem také získala překrásný koníček, a tím je fotografování. Ze všeho nejraději fotím přírodu a vše zajímavé kolem, prostě takový běžný život a samozřejmě všechno, co mi na zahrádce vyroste. Miluji hory, a to jak v zimě na lyžích, tak i po zbytek roku s batohem na zádech. A protože má práce je spíše na hlavu, tak se fyzicky vybíjím na kole, na bruslích nebo na tenisu. S partou přátel si také ráda zajdu na nějaký festival, koncert, divadlo, do kina nebo jen na pokec u pivka.