Karlův most.

Karlův most

Když jsem dostal nabídku sepsat pět nejoblíbenějších míst v Praze, znejistil jsem. Na první dobrou se mi vlastně nevybavilo nic, co bych označil za pro mě výjimečné místo a přitom by se můj výběr lišil od výběru japonského turisty. Ale nakonec jsem musel svůj seznam seškrtat, protože míst, která mám rád a která v mém životě něco výjimečného znamenají, je v Praze přeci jen požehnaně. A to podotýkám, že jsem se v Praze nenarodil, nevyrostl, a dokonce tam ani nebydlím. Ale úplně japonský turista snad také nejsem. I přesto, nebo právě proto, je na prvním místě v mém seznamu Karlův most. Už jen pro ten úžasný pohled z něj, který je na všechny světové strany. Hradčany, Malá Strana, Petřín, Kampa, Vltava, Národní divadlo, Klementinum, Rudolfinum, Letenské sady. Krása střídá nádheru, kamkoliv váš zrak padne. Ten pohled se nikdy neomrzí. V jakoukoliv roční i denní dobu. Jen těch turistů je tam někdy příliš. A prodavačů všeho taky. Myslím, že ke škodě. Dobrou kapelu jsem tam už dlouho hrát neslyšel. Ale to nevadí. Karlův most je naprosto výjimečný. Nikdy jsem po něm nejel autem, ani z něj neskočil do Vltavy a asi už se to ani nestane.

 

Stalin.

Letenské sady u kyvadla

Mám moc rád Letenské sady a nejvíce tu vyhlídku na řeku a můj oblíbený Čechův most. To kyvadlo není úplně můj favorit. Myslím, že by si to zvláštní místo zasloužilo zajímavější dominantu, ale na druhou stranu mě nijak neuráží a je vlastně dobře, že tam vůbec něco je. Socha Michaela Jacksona i Čtvrtníčkův billboard byly noční můra. Na Letnou jsem rád chodil se psem a často jsem tam jezdil na bruslích a hrával tenis, nebo koukal na to, jak pod kyvadlem jezdí kluci na skejtech. Mám obecně moc rád parky a ten letenský pro mě v prvních letech mého pobytu v Praze hodně znamenal. Byl jsem tam skoro denně. Bydlel jsem kousek odsud- v Heřmanově ulici a domů jsem chodíval pešky právě zkratkou přes park. Bohužel mě tam za tmy nikdy nepřepadla žádná žena, co by pod kabátem nic neměla. Považuji za vrcholně nespravedlivé, že je to přepadávání v parcích tak genderově nevyrovnané.

 

Strahovský stadion. Ilustrační foto.

Strahov

Nepatřím k těm, pro které doby minulé byly jen špatné a zlé, a tak pro mě spartakiádní stadion má velmi zvláštní kouzlo. V jeho tribuně sídlilo rádio, ve kterém jsem dlouho pracoval, chodil jsem na muziku do klubu na strahovských kolejích naproti, a co je hlavní, seznámil jsem se tam s mojí ženou Žanetou. Takže osudové místečko. Pokud jste nikdy nebyli v útrobách strahovských tribun, napravte to. V horních patrech jsou prosklené prostory, ze kterých je fantastický výhled na Prahu, jiný než ty klasické, notoricky známé. Je to úplné bludiště, spousta prázdných, nevyužitých prostor a přitom mají charisma jako blázen.

 

Heroldovy sady.

Vršovice

Mám na mysli zejména okolí Moskevské a Kodaňské. Několik let jsem tam bydlel, vychoval jsem tam psa, osmdesátikilovou dogu a oba jsme tam byli šťastní a spokojení. Chodil mi pořád u nohy, zásadně bez vodítka a nikdy se tam na nás za to nikdo neobořil. Byl to pro mě takový venkov ve městě. Po půl roce pobytu znáte úplně všechny- sousedy, barmanky, Vietnamce z večerky, pejskaře v parku. Spousty fajn lidí, pomalejší tempo, než v nedalekém centru. Mám rád Heroldovy sady, Grébovku, nebo třeba budovu Spořitelny v Moskevské ulici. I ten kostelík hned vedle. Patřil jsem tam.

 

Kampa.

Kampa

Svého času jsem bydlel hned na začátku Kampy v Říční ulici v takovém tom domě s venkovními pavlačemi. Pak ovšem v rámci tržního hospodářství zvedli pětinásobně nájem, takže jsem, romantika neromantika, s díky vrátil klíče. Škoda. Miluju Kampu, Sovovy mlýny, Werichovu vilu, všechna ta zákoutí. Vždycky jsem si představoval, jaké to asi musí být, bydlet na břehu Čertovky, a říkal jsem si, jestli jezdí ti lidé domů na člunu a jestli chytají z okna na černo ryby. Já bych to dělal. Kromě toho hlavního náměstí, kde taky řádí ruka trhu, se Kampa jako jedno z mála úžasných míst v Praze , jakž takž ubránila takové té překotné komercializaci, která podle mě značně poničila genius loci celé vnitřní Prahy. Jednu věc si dlužím. Nikdy jsem nebyl na jídlo v restauraci, která sídlí v tom domě na Kampě, kde se natáčel Konec vodníků v Čechách. Hned zítra to napravím!

 

Čtěte také: Jaromír Bohačík: Jaká místa mám v Praze rád