Odhadnete, kolik bylo v někdejším Československu na sklonku socialistické éry kin? Dva tisíce dvě stě. A kolik diváků je ročně plnilo? Ještě v prvním porevolučním roce 1990, kdy se otevřela spousta dalších možností trávení času, přišlo do setmělých sálů celkem 35 milionů lidí.

Kino, kam se jen podíváš

Biografy v každé vesnici a v každé čtvrti větších měst byly jedním z fenoménů, které nám trochu scházejí. Jednosálová kina se sklápěcími sedačkami měla své kouzlo a byla to zábava v místě, za níž se nemuselo nikam dojíždět. Svou působivou atmosféru měla také letní kina, v nichž se chataři a chalupáři potkávali s trampy, s vodáky a s místními lidmi.

Kino Blaník. Průčelí biografu na Václavském náměstí, kde byl v roce 1955 zahájen Týden polského filmu válečným snímkem Hodiny naděje.
Slavná pražská kina se většinou proměnila v divadelní scény

Kina byla v socialismu velmi silným komunitním pojítkem – nešlo jen o to, že na své první rande většina kluků a dívek zamířila právě do kina. Prostory před kinem byly i velmi oblíbeným a častým místem srazů nejrůznějších part, protože při čekání na sebe navzájem mohli jejich členové prostudovat vývěsku s programem a prohlédnout si fotky.

Biografy navíc byly i prostorem, kde se tu a tam dal veřejně projevit názor, který nebyl u režimu v kurzu. To se projevovalo různými formami. Pamětníci 80. let si například vzpomínají na demonstrativní potlesky, které provázely po skončení promítání Amadea Miloše Formana nebo zfilmovanou verzi představení Šašek a královna od Věry Chytilové.

Unikátní střecha je pro zájemce přístupná od středy do soboty.
Kachlíkárna se stále mění. Nabízí moderní kino i unikátní střešní terasu

Nikde se o těchto potlescích veřejně nepsalo, nikdo je nenařizoval – ale každý věděl, že se při těchto představeních tleská (v případě Amadea šlo nejen o ocenění vynikajícího filmu, ale i o vyjádření sounáležitosti s Formanovým osudem, jenž byl jako „emigrant“ oficiálními médii nepřipomínán a měl i se svou tvorbou vymizet z paměti, v případě Chytilové zase lidé oceňovali jinotaj o klaunské vzpouře proti moci, který v Polívkově hře nacházeli).

Filmové kluby v "šedé zóně tolerance"

Samostatnou kapitolu tvořily filmové kluby, nacházející se v určité „šedé zóně“ komunistické tolerance, kde bylo tu a tam možné shlédnout tituly, které byly z normální distribuce staženy a nevysílala je ani televize, ale na druhé straně nebyly vysloveně trezorové – příkladem je třeba snímek Nebeští jezdci režiséra Jindřicha Poláka z roku 1968 o československých letcích bojujících za druhé světové války v Anglii, nebo legendární Starci na chmelu režiséra Ladislava Rychmana, považovaní za dodnes nepřekonaný český muzikál.

Je současná Česká republika demokratickou zemí? Poslechněte si velmi jasný názor Jana Hrušínského a Kateřiny Konečné:

Zdroj: Deník

Chuť zakázaného ovoce a nevyřčeného, ale společně sdíleného protestu stála i za mnohaletou velkou popularitou některých akcí filmových fanoušků, jako byla Letní filmová škola. Počátky této akce se zrodily už v roce 1964 v Čimelicích na Písecku, postupně se začala pořádat v Písku a od poloviny 70. let získala svůj dnešní název. Začátkem 80. let se přestěhovala do Uherského Hradiště a navzdory nulové propagaci se začala těšit velké popularitě – zaměřovala se totiž na filmovou historii a umění a právě prostřednictvím těchto forem často ukázala i díla, která neměla šanci dostat se do tehdejších médií. Akce se proto až do roku 1989 potýkala s hrozbou zákazu ze strany KSČ.

Návštěva kina byla také nejpopulárnější a nejčastější lidovou zábavou v době, jež jiné možnosti seberealizace a využití volného času notně přiškrcovala.

Multikino Galaxie na pražských Hájích.
Galaxie byla moje srdcovka. První české multikino na Hájích zavřelo

Po roce 1990 vzal tento svět rychle za své. Kromě přirozeného úbytku kin v důsledku rozdělení republiky zmizela jednak ta kina, která se ocitla v domech, jejichž noví majitelé už neměli o provozování kin zájem (v 90. letech byly filmové projekce nahrazeny často videohernami, v řadě bývalých kinosálů vznikly také kulečníkové herny), jednak okamžitě rapidně ubylo kin podporovaných obcemi a magistráty, jinými slovy kin, která byla nerentabilní – jedním ze znaků minulé doby bylo i to, že kinařský průmysl byl dotovaný, protože film představoval pro komunisty důležité propagační médium.

Oficiální filmografie zahrnující „uvědomělou socialistickou tvorbu“ však nebyla nijak zvlášť navštěvovaná, zatímco o alternativních, alespoň částečně satirických či svobodomyslných titulech se díky všudypřítomné šuškandě okamžitě vědělo. Komunistická státní správa si tak do značné míry dotovala vlastní opozici. I to patří k paradoxům tehdejší doby.

Kino Pilotů.
Pražská artová kina lákají filmové fajnšmekry i cizince. Multiplexům navzdory