Předchozí
1 z 5
Další

Na klapkách ho to nebavilo

Lidé odvedle: Opravář hudebních nástrojů Jan Rada.Zdroj: Deník / Karolína Marvánková

"Oba moji rodiče vyučovali hudbu. Někdy to i se mnou zkoušeli na různé nástroje. Táta byl skladatel a violoncellista, tak jsem také pár týdnů čelo zkoušel. Pak jsem chvíli zkoušel klavír, na který hrála moje mamka. Ta ještě taky vyučovala zpěv a hrála na harfu, ale na tu jsem naštěstí nehrál," dodává s úsměvem. Jan tedy "klasicky" skončil u zobcové flétny, ze které přešel na klarinet. Na něj ale hrál jen do osmnácti let, od té doby na nic nehraje. Díky známému se po základní škole dostal do Kraslic, kolébky výroby hudebních nástrojů. Tam nastoupil na Střední odborné učiliště výroby hudebních nástrojů. "Byl to 3,5letý obor, kdy se nám průběžně po týdnech střídala škola s prací. Někteří kluci, kteří se učili přímo pro opravny, jezdili na praxi do Litoměřic, Brna a jinde po republice. Já chodil do Amati-Denak v Kraslicích, kde jsem byl na konečné montáži klarinetů. Během posledního půlroku jsem si udělal rozdílové zkoušky a po získání výučního listu jsem šel do půlky třetího ročníku Střední průmyslové školy výroby hudebních nástrojů taky v Kraslicích. Po absolvování jsem nastoupil zpět do Amati. A poněvadž jsem předtím byl na klarinetech, chtěl jsem zkusit saxofony." Jan se dostal na vyvrtávání klapek, což byla monotónní práce, která ho moc nebavila. "Tenkrát za mnou přišel mistr, jestli bych nechtěl zkusit leštírnu. Tak jsem po týdnu na klapkách nastoupil do leštírny. Chvíli po tom jsem sháněl pro kamarádova kolegu, který pracoval v továrně Laboratorní přístroje tady v Praze 6 na Petřinách, nový klarinet. V té firmě, kde pracoval, mi řekli, že shánějí leštiče. Domluvili jsme se na prohlídce a já zjistil, že mi to vyhovuje. Takže jsem utekl zpátky domů do Prahy."

Hobojem nepolíbený

Lidé odvedle: Opravář hudebních nástrojů Jan Rada.Zdroj: Deník / Karolína Marvánková

Po odchodu ze západních Čech pracoval rok jako leštič. "Čekal jsem, kdy půjdu na vojnu, a jak to tak bývalo, něco šlo zařídit, něco ne. Můj táta býval vojenský muzikant, takže jsem se dostal k Ústřední hudbě do opravny. Poslední půlrok vojny jsem strávil na Vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem v opravně. Tam jsem šel hlavně proto, že mi nabídli spolupráci i po skončení vojny a výhledově se škola měla stěhovat do kasáren v Ruzyni, ale bohužel se tak nestalo. V roce 2001 jsem tam skončil a začal pracovat jako živnostník." Jan má ve spodním patře svého domu dílnu tvořenou z několika místností. I když je původně vyučený se specializací na dřevěné dechové nástroje, ve své dílně zvládá opravit všechny dechové nástroje. "S opravami mi vypomáhá kolega Ervín Nagy a spolu děláme všechny dechové nástroje, ale vyhýbám se generálním opravám hobojů. Když jsem byl v Roudnici, byl tam profesor hry na hoboj, který sobě i svým žákům nástroje vždy opravoval a seřizoval sám, tudíž jsem se k opravě hobojů nedostal. Ale je spousta kolegů, kteří to s hoboji umí, takže hobojisté určitě nestrádají."

Je to v rodině

Lidé odvedle: Opravář hudebních nástrojů Jan Rada.Zdroj: Deník / Karolína Marvánková

Jan má, jak sám říká, tři úžasné děti. Dvě starší má z předchozího manželství. "Nejstarší Vendy zůstala u bicích a hraje na tympány v Symfonickém orchestru Dalibora Havlíčka, který hraje filmové melodie. Syn Matěj hraje na trubku. Letos úspěšně absolvoval hudební gymnázium a udělal zkoušky do pátého ročníku konzervatoře. Minulé léto mi sám od sebe pomáhal v dílně a musím říct, že vypadal, že ho to baví. Vzhledem k tomu, na co hraje, jsme spolu opravovali žestě, ale velkou většinu toho udělal Matěj. Občas mu pomáhal kolega Ervín a také jsme pro rady zavítali k Zdeňku Černému. On je tady v širokém okolí nejlepší opravář plechů, a i když je už v důchodu, lidé za ním stejně pořád jezdí." Se současnou manželkou má Jan syna Jiříka. "Moje paní ho hodně vede k vlastnímu úsudku. Takže se stalo, že když spolu jednou cvičili na flétničku, zeptal se jí: A mami, já jsem někdy říkal, že chci hrát na flétničku? A moje paní mu bohužel poctivě odpověděla, že ne. Tak já nebudu, zakončil to Jiřík a flétnička letěla do kouta."

Vracející se zákazníci

Lidé odvedle: Opravář hudebních nástrojů Jan Rada.Zdroj: Deník / Karolína Marvánková

Zdálo by se logické, že když kvůli koronavirové situaci hudebníci nemohou hrát, nechají si seřídit nástroje. Při nouzovém stavu ale byl u Jana opak pravdou. "První týden jsem nesáhl ani na klapku. A celkově za počáteční dobu trvání krize by se lidé, co mi volali, dali spočítat na prstech jedné ruky. Takže jsem začal vyklízet prostory a věnovat se jiným aktivitám. Do budoucna bych chtěl dílnu pořád vylepšovat, takže jsem alespoň mohl začít." Teď už je ale vše zpátky ve starých kolejích a Jan má práce nad hlavu a police plné nástrojů na opravu. "Vždycky jsem měl hodně práce a doufám, že to tak i zůstane. Když jsem začínal, chodili si ke mně seřizovat nástroje kluci, co studovali konzervatoř. Teď jsou tam profesory a pořád ke mně chodí. Funguje to tak, že se to neustále prolíná a zákazníci na sebe nabalují další. Taky se často stává, že když ke mně přijdou s novým nástrojem, zmíní se, že doma mají ještě jeden starší, jestli bych se na něj taky mohl kouknout. Mám taky dohodu s prodejci, že ke mně posílají na seřizování nástrojů v záruční době své zákazníky. A oni se pak většinou rádi vrací i po skončení záruční doby."

Neprospaný Saturnin

Lidé odvedle: Opravář hudebních nástrojů Jan Rada.Zdroj: Deník / Karolína Marvánková

V dílně tráví Jan většinu svého času. Když už tam ale výjimečně není, pořád musí něco dělat rukama. "Já nejsem moc romantický typ, jsem spíš na tu techniku. Jsem kutil a je mi jedno, jestli se pustím do rádia nebo do nástroje, stejně se mi to vždy prolíná s prací. Teď naposledy jsem vyráběl střechu nad gril ze dřeva. Tedy materiálu, se kterým pracuji i v práci. Když je potřeba utáhnout šroub, tak ho utahuji na stejnou stranu jako u nástroje. Když už se vydáme na procházku Prahou, chodíme nejvíc na Karlův most, Malou Stranu nebo Nové Město. Kdysi jsem tam chvíli pracoval a mám na to místo spousty vzpomínek. A občas se dostaneme i na kulturu. Třeba nedávno jsme byli s mojí paní na koncertě, kde hrála moje nejstarší dcera, starší syn a bývalá manželka," směje se. „Nebo občas chodíme do divadla. To se ale musí poštěstit, abych tam na chvilku neusnul. Jediné představení, které jsem zatím neprospal ani na chvilinku, byl Saturnin."