Víte, co je hypersenzitivita? Přečtěte si o ní příběh

Odešla jsem tehdy z práce i z nefunkčního vztahu. Bydlela jsem v autě. Večer jsem ve svém Opelu Astra koukala ve spacáku na hvězdy a uvědomila si, že mi je tady dobře. Necítila jsem se nijak vyčleněná. Žila jsem takto asi měsíc, občas jsem pobývala i u přátel. V zahraničních publikacích jsem pak narazila na téma hypersenzitivity. Připadalo mi, že v knihách o mně vše sedí. Dohledávala jsem si další zdroje a sžívala se s tím asi rok. Zjistila jsem, že potřebuji pouze jiný režim a mít více času na sebe.

Znám spoustu lidí, kteří by nechtěli z Prahy za nic odejít. Někteří si však uvědomují, že město je vyčerpává a zatěžuje, chtěli by odejít, ale nevědí, co dělat. Inklinují k různým formám alternativního bydlení. Já nyní žiji v chatě na Berounsku. Vztah s hypersenzitivním člověkem je náročný. Chápu, že může být pro ostatní otravné, když nám neustále vadí intenzita světla nebo hluku. Jsme často přetíženi a potřebujeme spoustu času pro sebe. Je těžké vysvětlit partnerovi, že několik dní v týdnu potřebuji být sama, může si brát osobně to, že s ním nechci být. Nejsme ale vyloženě vztahovační, jsme takoví křehčí.

TERAPIE V LESE. Jelikož se v české společnosti o tomto tématu příliš nemluví, řekla jsem si, že se stanu tím pionýrem a téma tady otevřu. Na mých terapiích chodíme čtyři hodiny po lese a povídáme si. Přicházejí za mnou lidé s konkrétními tématy nebo situacemi, které chtějí rozklíčovat. Ozývají se mi také ti, kteří žijí s hypersenzitivním partnerem nebo mají takové děti či známé a chtějí pochopit, jak takový člověk funguje a jak mu pomoci. Sezení u běžných terapeutů trvají necelou hodinu, pro nás je to ale málo. Na začátku se spolu nejprve ladíme. Zlom nastává většinou po dvou hodinách.