Houslista Josef Špaček: Potlesk je jako droga

Tři století staré housle

Zdroj: Deník / VLP Externista

Josef dříve hrál na housle z roku 1855, na které měl dokonce desetiletou hypotéku. Dnes hraje ještě na starší kousek. Konkrétně jsou to housle z dílny Giuseppe Guarneriho del Gesù z roku 1732. „Těchto nástrojů na světě není opravdu moc. V Česku jsou maximálně tři kousky tohoto mistra mistrů.“ Guarneri byl o generaci mladší kolega Antonia Stradivariho. „Ty dva bych přirovnal k těm mým školám. Všichni znají Stradivariho, stejně jako v hudební branži Julliard School. Ale ty nástroje, co se od Guarneriho dochovaly, jsou tak kvalitní a konzistentní, že se dnes prodávají za vyšší ceny, než stradivárky.“ Josef ale nástroj, na který hraje nemá ve svém vlastnictví. „Takové housle vlastní většinou banky nebo filantropové, kteří je půjčují.“ O nástrojích se říká, a je to úplná pravda, že pokud se na ně nehraje, nástroj se nikam dál nerozvíjí. „Na obraz za vitrínou se můžete dívat a vidíte jeho krásu. Ale housle za sklem jsou mrtvá věc.“

Je to jako droga

Zdroj: Deník / VLP Externista

Od Dánska po Nový Zéland. Od Japonska po Anglii. Josef díky hudbě procestoval celý svět a díky tomu si mohl všimnout rozdílů mezi publiky jednotlivých zemí. „Ty odlišnosti jsou hodně viditelné, a také hodně slyšitelné. Třeba v Evropě si publikum při potlesku tak často nestoupá. Němci jsou na tohle nejpřísnější. Řekl bych, že laťku kvality klasické hudby mají položenou nejvýše ze všech,“ vysvětluje. „Ve východní Evropě zase lidé po koncertě takzvaně roztleskávají. Unisono potlesk se postupně zrychluje a když má určité tempo, vrátí se zase zpět jednou tak pomalu na to původní.“

Na jedné straně škály se poté nachází americké publikum, hlasité, vždy “standing ovation”, ale s nejkratším potleskem. „Tleskají krátce, aby se co nejrychleji dostali do garáží a stihli odjet dříve než člověk vedle nich. O americké mentalitě to trochu něco vypovídá.“ Na druhém konci téhle škály se nachází publikum asijské, konkrétně japonské. „Málokdy tam, až na pár „bravo“, zaslechnete nějaký křik z publika. Zároveň mají takový roztomilý potlesk. Tleskají s nataženými prsty a když takhle tleská třeba tisíc lidí, vytváří to úplně jiný zvuk, než na jaký jsme zvyklí. Ale potlesk je jako droga a ať hraji kdekoliv, tak vždy potěší.“

Poslední sezona

Zdroj: Deník / VLP Externista

Ve svých čtyřiadvaceti letech se vrátil z Ameriky a stal se nejmladším koncertním mistrem v historii České filharmonie. „Když jsem na Julliard School studoval poslední rok, uvolnila se v České filharmonii tahle pozice. Upřímně jsem v té době uvažoval spíše o tom, že půjdu na volnou nohu, ale když se naskytla taková příležitost, která by mi umožnovala sólovou kariéru, rozhodnul jsem se to vyzkoušet,“ vzpomíná. Konkurz v České filharmonii probíhal dvoukolově. „První se hrálo za plentou, aby byla zaručena naprostá anonymita a bylo to absolutně férové.“ Do druhého kola postoupil Josef už jen s jedním dalším uchazečem. „Musím uznat, že finálové kolo dělá filharmonie moc hezky. Na konkurzech do jiných orchestrů všichni jeho členové sedí v publiku a poslouchají. U nás to bylo tak, že uchazeč vystoupil jako sólista a doprovázel ho právě orchestr.“

Koncertní mistr prvních houslí tvoří přímou spojku mezi dirigentem a orchestrem. „Také orchestr reprezentuje na různých společenských akcích, pomáhá s tím, co dirigent třeba na zkouškách už nestihne říct a podobně.“ Letos ale Josef odehrál poslední sezonu. „Nikdy jsme se netajil tím, že chci sólovou kariéru. Což ale byla i dobrá věc pro orchestr, protože jsem tak mohl orchestr i reprezentovat. Jenže dalším důvodem byl nedostatek času.“ V krátké době se Josefovi rozrostla rodina. „V tu chvíli jsem si řekl, že kdybych do toho měl dělat všechno naplno, jak jsem byl zvyklý, tak bych se z toho musel „složit“,“ směje se.

Trojjazyčná rodina

Zdroj: Deník / VLP Externista

Během dvou let se manželům Špačkovým narodila dcerka a chlapci, dvojčata. „Doma mluvíme třemi jazyky. Já na děti mluvím česky, moje manželka španělsky a my dva spolu mluvíme anglicky.“ Josefova manželka Isabela, se kterou je osm let ženatý, pochází sice z Ameriky, maminku má ale z Bolívie a otce z Británie. „Seznámili jsme se díky hudbě na kurzech ve Francii. Moje manželka ale hudbu studovala jako doplněk ke vzdělání. Nakonec šla studovat ekonomickou školu.“ I tak si ale občas spolu zahrají. „Když jsme na Vánoce v České republice, tak jí vždy vytáhnu, aby se mnou hrála Rybovu Českou mši vánoční.“ Všechny děti manželů zatím navštěvují mateřskou školu a jejich rodiče je k hudbě nenutí. „Mám takový pocit, že dcerce housle příliš neimponují. Má je asi spojené s tím, že když táta hraje na housle, tak je pryč. Ale všechny děti na druhou stranu milují violoncello, asi proto, že na něj hraje dědeček,“ uvažuje se smíchem. „Dokonce jedno z prvních slov našich kluků bylo „cello“.“

Nový režim

Zdroj: Deník / VLP Externista

I když by se mohlo zdát, že je Josef plně zaměstnaný profesním nebo rodinným životem, volný čas má. „Hlavně jak jsem jednou nohou z filharmonie, tak jsem pánem svého času.“ Vedle kvalitního jídla se v posledních měsících jeho vášní cyklistika. „Díky pandemii jsem tomuto sportu docela propadl.“ To ale nebyla jediná stopa, kterou pandemie koronaviru na Josefově životě zanechala. „Hodně zahraničních „štací“ je až do konce roku zrušených. To je pro mě, který byl zvyklý jednou, dvakrát měsíčně vycestovat za hranice, poměrně nezvyk. Bylo hodně těžké to překousnout,“ přiznává. Na druhou stranu ale Josef uznává, že mu to přineslo čas, který strávil se svou rodinou. „To bylo hrozně hezké, ale musel jsem se naučit novou rutinu. Musel jsem se tomu přizpůsobit a být více doma. A upřímně to první dva týdny nebylo vůbec lehké,“ směje se. „Ale pandemie nám dala hodně času a já s oblibou říkám, že musíme prožívat ten daný moment. A to naplno. Brát věci optimisticky, i když se občas nedaří,“ uzavírá.