Její instalace na překližkových deskách z jedné strany holých a z druhé pokrytých modrým jekorem navíc příliš neladí s malířovými nároky na krásu a jemnost. Desky tvoří jakési dvě závorky, tvar na Zrzavého obrazech poměrně běžný, přičemž na jejich vnitřní straně jsou zásadnější díla a na vnější straně ostatní práce rozdělené částečně chronologicky a motivicky. Absence popisků ale nechává na návštěvníkovi, aby si všímal sám spojitostí. Tiskové materiály naznačují, že tematické celky odpovídají rozčlenění v doprovodné publikaci, kterou ovšem návštěvník nemusí mít předem nastudovanou. Přesto právě tato „menší“, postranní díla dávají nejeden klíč k pochopení malířova díla. Díky jeho autoportrétu si uvědomíme, jak často i v jiných figurách zpodoňoval sám sebe, jeho portrét Leonarda da Vinciho odkazuje na jiného mistra, který byl rovněž fascinován slučováním mužského a ženského v jediné figuře.

Málo vídanou kuriozitou je drobný ústupek době, malba Pomník Rudé armády před odhalením plná řvoucí rudé barvy. Doprovodný krátký film Michala Pěchoučka se spíše než o dokument pokouší o vcítění do malířovy duše.