Zpěvák Josef Žalud: Baví mě bavit

Josef Žalud, kytarista, klávesista a zpěvák z Mladé Boleslavi. Zpívá vlastně všechno, co ho zrovna baví – jazz, swing, rock, pop. Do toho občas něco moderuje. Býval spojen s Big Bandem Michaela Wollmanna, nyní zpívá ve skupině S.O.S. Novinkou na hudebním poli je volné sdružení muzikantů Los Troskos. O tom všem a nejen o tom jsme si povídali.

V poslední době se stále více hovoří o skupině Los Troskos. Můžete prozradit, o jaké seskupení jde?

Říkáme si Los Troskos, protože jsme trosky. Tedy trosky několika kapel z Mladoboleslavska. Scházíme se, když zrovna nehrajeme ve svých domovských kapelách, ale už se objevují i jisté náznaky pravidelnosti.

Kdo tvoří Los Troskos?

Na basu hraje Jirka Šubr z Barbecue, za bicí usedá Honza Pavlíček z kapely Bikini, klávesy jsou moje parketa, zpívá Jana Vilímová-Tomanová z Dance bandu, sólovým kytaristou je Honza Hušek z Fair Play Grass, na kytaru hraje také Richard Hybler z Tupláku a Sevenu. Objevuje se tu Martina Bártová z libereckých Suprherokillers, kytarista Petr Goro Němec a podle možností pak ještě celá řada dalších skvělých hudebníků.

Kde máte zkušebnu a jak často zkoušíte?

Letos jsem si splnil svůj hodně dlouhodobý sen a uvedl do provozu zkušebnu u mne v Semčicích u Mladé Boleslavi. Tam se scházíme podle možností. Když to dobře půjde a budeme zvládat zkoušet jednou týdně, bude to fantazie.

Jaký styl preferujete?

V tuhle chvíli to vypadá tak, že si muzikanti přinesou, co by si chtěli zazpívat a zahrát a v domovské kapele se k tomu třeba nedostanou. Ostatní to buď znají, nebo se to naučí. To samozřejmě vede k neskutečnému žánrovému rozptylu, takže kapelník má – v zájmu zachování alespoň zdání kontinuity repertoáru – právo veta.

Kdo tím kapelníkem je?

Tahle funkce je putovní. Tedy každou chvilku někdo jiný.

Pravá demokracie, že?

No… Spíš posuvný osvícený diktát. Vnímám jako lepší, když někdo s přihlédnutím k názorům ostatních rozhoduje a vede, než aby se tříštilo deset různých názorů bez schopnosti hnout se z místa. Aby ale nedocházelo ke zneužívání moci, je dobré diktátora střídat.

Vypadá to, že vás muzika v Los Troskos vyloženě baví, a že se v ní asi všichni pořádně bavíte?

Jak praví klasik – jsou lidé, kteří mají rádi hudbu, a proto ji provozují. Pak jsou lidé, kteří mají rádi hudbu, a proto ji neprovozují. A pak jsou lidé, kteří mají rádi hudbu, a přesto ji provozují. Všimněte si, že klasik nepřipouští, že by existoval někdo, kdo hudbu rád nemá a to vnímám jako hodně dobrý důvod se držet hudby v jakékoli podobě.

Jak to vypadá s kapelou S.O.S.?

Dobře. Hrajeme. Už s námi nevystupuje zakládající člen Standa Beneš, který se naplno věnuje zvukaření, a díky svým kvalitám už spolupracuje s věhlasnými kapelami. Po jeho odchodu jsme se chvíli personálně hledali, ale nakonec se podařilo dát dohromady partu lidí, které baví to, co by neautorská zábavová kapela měla nabízet. V S.O..S tak v současnosti hraje na klávesy Lucka Janečková, na kytaru Honza Hušek, zpívá Monika Karglová – velký pěvecký pojem v regionu, no a já zpívám a hraju na kytaru. Snažíme se držet bigbítu, ale abychom vyšli vstříc zábavovému publiku začínáme zařazovat i nové věci.

Vaše srdeční záležitost je ale jazz a swing.

To je pravda. Několik let jsem zpíval s Big Bandem Michaela Wollmanna, kapelníka, kterého si nesmírně vážím, a díky kterému jsem se dostal k „dospělé“ muzice blíž, než jsem kdy vůbec považoval za možné. Pak mi nabídl spolupráci Luboš Itze – skvělý muzikant a báječný člověk, který za 80 let svého života projezdil svět na vlnách jazzu a když se před časem vrátil zpátky do Čech, dal dohromady muzikanty z bývalého tanečního orchestru Studio, a vzniklo uskupení MB Old Stars. To jsou páni jazzmani, před kterými hluboce smekám. Říkávám, že jsme čtyřgenerační uskupení. Bubeníkovi Kubovi Novotnému ze skupiny DeBill Heads ještě není dvacet, o generaci starší jsme já a Gábina Konopková, za generaci našich otců jsou v Old Stars Jarda Nestával, Mirek Čuban a Karel Šulc. No a pak je tu nestor Luboš Itze, který nedávno oslavil osmdesátku. Velmi široké spektrum. Je úžasné, když něco takového vznikne.

Vy jste na Mladoboleslavsku hodně známý…

…to si nemyslím. Jestli jsem občas trochu víc vidět, rozhodně to není proto, že bych něco nějak výjimečně uměl. Spíš proto, že strkám nos do všeho a to není nic ke chlubení.

…počkejte, nebuďte skromný, při vašem zpěvu se zastavuje čas, je nesmírně příjemný. Zajímá mne ale jedna věc – všichni kolem vás vydávají cédéčka, skládají písně. A vy v tomto směru nic.

To je od vás hezké, děkuji, ale nechme čas raději plynout. Je pravda, že cédéčka nevydávám. Nemám na ně co nahrát. Jsem jenom interpret a nemám autorské ambice. Nemyslím si, že bych v tom byl dobrý. Nicméně ze zásady nikdy neříkám nikdy, takže nedávno padla kosa na kámen a začali jsme trochu tvořit s Klárou Šedovou, což je velmi charismatická mladá dáma, zpěvačka, herečka, moderátorka, pedagožka a to pro mě nejpodstatnější – vynikající šansoniérka. Věřím, že se to posune dál, a že třeba „něco“ vznikne.

Co znamená “něco“ vznikne?

Uvidíme. Mluvíme s Klárou o věcech, o kterých by chtěla zpívat a třeba se nám podaří dojít k něčemu, o co se budeme chtít podělit.

A vy v tom hrajete jakou roli?

Snažím se psát texty, které jsou živé a sdělující. Je to pro mě hodně nové. Poezie, kterou jsem do dneška psal, má k písňovým textům daleko, tak je to takový zápas formy a obsahu. No uvidíme.

Napadlo vás někdy, že byste měl vlastní písně a natočil cédéčko?

Napadlo. Ale nikdy jsem to nechtěl tak moc, abych tomu podřídil své konání a dotáhl to do konce.

Věříte, že se to někdy podaří, nebo vás tahle myšlenka vůbec nezajímá?

Spíš než cédéčka bych se raději dočkal vydání svých básniček a povídek.

Hrajete na kytaru a klávesy, zpíváte, provázíte hudební večery, občas moderujete a ještě básničky? Není těch aktivit už poněkud mnoho?

Je. Když k tomu přidáte ještě to, že už deset let píšu reklamní scénáře a jsem členem uměleckého sdružení AMATÉTŘI, kde působíme ve trojici s fotografem Pavlem Horeckým a výtvarnicí Evou Ježkovou, bude vám už úplně jasné, co jsem na začátku našeho povídání myslel tím, že nic neumím, ale do všeho strkám nos.

Fotograf, výtvarnice a zpěvák – básník. To je zajímavá kombinace.

Jsem stejného názoru. Propojení fotografie s kresbou a psaným slovem je věc, která nás napadla ve snaze vyprávět vizuálně příběh s přesahem do fantazie. Necháte diváka, aby si sám vytvořil v hlavě imaginární děj, který mu naznačujete, ale zároveň mu dáváte informace, kterými držíte nit příběhu. Byli jsme velmi mile překvapeni pozitivními reakcemi na naše první výtvory. Za poslední dva roky máme za sebou dvě výstavy a to je fajn.

Zpátky k hudbě. Koho z hudební branže máte vlastně rád?

Mými oblíbenými autory a interprety jsou Zuzana Navarová, Vlasta Redl, Tomáš Klus, Eric Clapton, Oscar Peterson, Enio Morricone a spousta, spousta dalších. Každého z nich mám rád pro něco jiného. Je to jako s těmi věcmi, do kterých strkám nos – je jich hodně, ale nějak jich nemůže být míň.

Jste novopečeným bronzovým Otíkem. Tedy u čtenářů Deníku jste si vybojoval v anketě oblíbenosti Boleslavský Otík bronzovou příčku. Jak se k této anketě stavíte?

Podle mne je to skvělá anketa. Vím, že Otík se rozjel ve všech okresních městech ve středních Čechách a to je moc fajn, protože se najednou o muzice víc mluví a víc píše. Najednou je vidět, kolik lidí vnímá hudbu jako součást svého života do té míry, že se jí buď aktivně věnuje, nebo alespoň někde vystřihuje kupony a vyplňuje hlasy na internetu proto, že považuje za důležité, aby ten „jeho“ interpret byl nějak oceněn. V tom vidím velký smysl ankety. Anketa Otík je anketou popularity. Vox populi, vox Dei. Nikdo nehodnotí, co člověk umí, jak to umí, jak se tomu věnuje. Měřítkem je popularita. Hodnotí nás ti, pro které tu muziku děláme, tedy posluchači. Co víc si přát, než uspět právě v jejich očích?

Co vás vlastně na muzice baví? Proč máte pořád touhu vstupovat na jeviště a zpívat, hrát?

Baví mě bavit a není to jen o muzice. Rád kolem sebe vidím spokojené lidi, a když dokážu k té spokojenosti nějak přispět, udělám to. Kdo to jednou zkusil, ví, o čem mluvím.