Běžný návštěvník galerií ví asi pouze to, že je autorem obrazu Já, portrét-krajina, známého jako Celník. Rousseau (1844-1910) žil ovšem poutavější život, než většina tuší. Především byl opředen mýty, z nichž některé výstava Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj vyvrací.

Expozice, pro niž je Praha, respektive Palác Kinských, třetí zastávkou po Benátkách a Paříži, také nápaditě konfrontuje jeho tvorbu s díly jiných výtvarníků (Picasso, Toyen, Frida Kahlo, Kamil Lhoták či Emil Filla). Na koho v prostorách paláce narazíme, prozrazují už důmyslné kulisy ve vstupní hale domu – figurína známého „celníka" a exotická zeleň, která jako by vystoupila z jeho obrazů.

Zlodějíček a mystifikátor

Henri Rousseau trochu mátl svou tvorbou. A zlobil. Nejen že jako mladíček šlohl několik franků a poštovní známky advokátovi, u něhož pracoval, a později byl dokonce souzen za bankovní podvod. Také rafinovaně předstíral, že zcestoval svět, ostatně exotické rostliny a zvířata, které zobrazil na některých svých plátnech, působí dodnes autenticky.

„Pravda je taková, že Rousseau pozorně naslouchal vojákům, kteří se vrátili z výpravy do Mexika, kam je vyslal Napoleon III. Když později vysvětloval cizokrajné kulisy svých obrazů, tvrdil, že se oné výpravy zúčastnil," přibližuje kurátorka Kristýna Brožová. Ve skutečnosti malíř nikdy neopustil Francii, zmíněné přírodní motivy čerpal z návštěv botanických a zoologických zahrad či cirkusů.

Dokladem toho, jak přesvědčivá jeho šalba byla, jsou obrazy vystavené v Praze – Džungle s opicemi, Zaklínačka hadů či Boj tygra s buvolem. Koneckonců, oporou malířovy tvorby nebylo odborné studium, Rousseau je známý jako tzv. nedělní malíř, nebo samouk, chcete-li.

Základy se učil kopírováním děl pařížských galerií. Přesto jeho obrazy prozrazují, jak potvrzuje kurátorka, „zajímavou invenci, například v detailech". Na jednom z portrétů se kupříkladu zobrazená dáma opírá o větev obrácenou listy dolů. Krátkou kapitolou jeho tvorby byly čtyři portréty dětí, pařížské Děvčátko s panenkou je rovněž k vidění v paláci.

Dětská hravost

Nejspíš právě svým rošťáctvím, dětskou hravostí a originalitou okouzlil na sklonku života jiné umělce, třeba Pabla Picassa, jenž mu uspořádal legendární banket, nebo Apollinaira, který mu věnoval ódu o vzpomínce na „lesy,v nichž husté ananasy a mango klíčily a na opice, jež prolévaly krev vodních melounů…"

Ostatně jeho vrstevník André Breton označil Henriho tvorbu za první projev magického realizmu.

A jak to bylo s celníkem? „Byl jen výběrčím daně," říká Brožová. „Přezdívku Celník dostal od dramatika Alfreda Jarryho a už mu zůstala." Rousseauův život kopíruje, zdá se, jeho mystifikující obrazy. Nebo naopak.