Ti šťastní, kterým se v sobotu podařilo dostat na historicky první koncert Leonarda Cohena v České republice, asi tušili, že se dočkají něčeho mimořádného. Ale řečeno zpěvákovými slovy: „Že to bude tak hrozně pěkné, to jsme nevěděli.“

Slavný kanadský básník a písničkář, autor nesmrtelné balady Suzanne, nedokázal české fanoušky opustit a oni mu jednoznačně dali najevo, že prostě nesmí skončit. Přestože jim nabídl tříhodinový koncert, během kterého stačil odehrát valnou většinu svých hitů, z pódia se dostal až půl hodiny před půlnocí, kdy už opravdu nemohl ani on, ani navýsost spokojené publikum.

Na scénu přiběhl tak křepce, jako by minulou neděli neoslavil čtyřiasedmdesáté narozeniny, ale teprve dvacáté. Od samého počátku bylo vidět, že je ve skvělé kondici. Štíhlejší než kdy předtím, navzdory celoživotnímu boji s depresemi rozesmátý a dobře naladěný, a navíc ve skvělé hlasové kondici, což zřejmě od pána v jeho věku očekával málokdo.

Cohen v pražské Tesla Areně (bývalá Sportovní hala) splnil sen mnoha svým příznivcům už jen tím, že se jim představil přesně tak, jak ho znali ze zásadních desek Various Positions, I'm Your Man, The Future a Ten New Songs. Dokonale sehraná kapela se nepouštěla do žádných experimentů a zůstala u původních aranžmá, což mohlo být pro někoho zklamáním, na druhé straně to však pouze umocnilo pocit, že před námi stojí „ten starý dobrý“ Cohen.

Hudba je pro něj do jisté míry kulisou, a proto mu také na rozdíl od jiných umělců lze tolerovat, že si – jako v případě pražské verze skladby Tower Of Song – stoupne před naprogramovaný syntezátor, zmáčkne knoflík a zpívá za naprosto umělého doprovodu. Síla jeho osobnosti a nádherná barva jeho neuvěřitelně hlubokého hlasu totiž všechno ostatní přebije. Aneb, jak se zpívá ve výše uvedené písni: „Tak jsem přišel na svět, neměl jsem na výběr, narodil jsem se se zlatem v hrdle.“

Od Suzanne k Partyzánovi

Stejně jako u svých předchozích turné se Cohen i tentokrát obklopil muzikanty, kteří jeho (v podstatě velmi jednoduchým) melodiím dodali jakýsi multikulturní ráz. Triu vokalistek vévodila písničkářova dlouholetá spolupracovnice Sharon Robinsonová, která se výrazným způsobem podepsala na podobě úspěšných alb Ten New Songs a Dear Heather.

Doprovodnou skupinu řídil všestranný baskytarista Roscoe Beck, který se k nám už před lety podíval s bluesbandem Robbena Forda. Z různorodé sestavy vyčníval zvláště Javier Mas, virtuos na exotické strunné nástroje bandurria a oud. Dohromady tito ostřílení veteráni připomínali tu barovou kapelu, jindy lidovou kutálku a občas i normální poprockovou partu, která se do toho umí slušně opřít.

Leonard Cohen svou hudební krasojízdu v Tesla Areně zahájil písní Dance Me To The End Of Love, pocházející z dob jeho velkolepého comebacku v polovině osmdesátých let. Poté se plynule přehoupl do let devadesátých díky skladbě The Future s mrazivým veršem „viděl jsem budoucnost, holka, je to vražda“. V notoricky známém hitu Bird On The Wire podal výkon srovnatelný s Brelem a Vysockým. S touto písničkou nebyl nikdy spokojen a stále měnil její slova. Ani na sobotním koncertu se nedržel původní verze a raději si vymyslel novou, tak nějak smířlivější.

Tichá Suzanne s typicky cohenovským vybrnkáváním, First We Take Manhattan s téměř rockovou razancí, rozverné country Heart With No Companion, zadumané deklamování v So Long, Marianne a zlověstný The Partisan (u nás výborně interpretovaný Jarkem Nohavicou).

Vystoupení Leonarda Cohena probíhalo bez nejmenších problémů a s každou další písní bylo jasnější, že se tenhle večer opravdu vyvedl. „Nezapomeneme na něj,“ řekl Leonard v závěru a vážně to tak myslel.

Jsem váš muž

Pražská show ostatně neměla jen jeden konec; zpěvák se marně snažil rozloučit písněmi I'm Your Man („tady stojím, jsem váš muž“) a Closing Time („přátelé, zavíráme“), které už si skandující publikum, do té doby vzorně sedící, vyslechlo vestoje. Nakonec musel přistoupit k vtipu, jenž měl evidentně předem připravený: „Zkoušel jsem od vás odejít,“ zabroukal první řádku textu I Tried To Leave You, jenž ve svém původním kontextu na desce New Skin For The Old Ceremony vyznívá jako hořký povzdech nad neschopností opustit (ne)milovanou ženu.

„Dobrou noc, mí drazí, doufám, že jste spokojení, postel je trochu úzká, ale má náruč je vám otevřená dokořán. Pořád pracuju na tom, abyste se usmívali.“ Při posledních slovech se Cohen čertovsky ušklíbl. Proč ne: půlhodinové „stading ovations“ ve vyprodané „Sportovce“ nemá hned tak někdo.