Vedle zdravotního klauna jste také herec a režisér. Co vás přivedlo ke klaunství?

Každý z nás je ještě něčím… Bylo to zvláštní. Moje kolegyně z improvizačního divadla šla na casting. Lidé na klauny se vybírají docela dlouho. Zjišťuje se, jestli to herecky zvládnou. Z castingů nosila neuvěřitelné historky. Vybrali ji a začala klaunovat. Stále mi říkala, že to musím zkusit. Já jsem nikdy před tím nehrál pro děti. Neuměl jsem s nimi ani komunikovat, nic. Ona stále vykládala tak bizarní věci…

Až vás nalákala…

Asi půl roku mě přemlouvala, až jsem tam napsal. Odepsali mi, že výběrové řízení začíná tento týden, ať dorazím. Řekl jsem si, že to není náhoda, že to nesmím prošvihnout. Výběrová řízení bývají zhruba jednou za dva roky.

Martin Falář
- se narodil v roce 1981, pochází z Liberce
- vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
- je režisérem uměleckého souboru Depresivní děti touží po penězích, které je známé divadelními vystoupeními na netradičních místech po celé Praze
- jako člen Zdravotních klaunů v pražských nemocnicích klaunuje už pět let.

Odnesl jste si také bizarní zážitky?

Nikdo z nás nevěděl, co to obnáší. Všichni jsme byli vyklepaní strachy. Ale to je normální, herci jsou takoví citlivější. Můj bizarní zážitek byl, když Gary Edwards, zakladatel Zdravotních klaunů, který nás vybíral, po mě chtěl zatančit labutí jezero a asi dvacet minut mě dusil na tom, jak tančí umírající labuť. To bylo vážně hrozné. Jinak byly castinky dobré.

Jak dlouho trvalo výběrové řízení?

Čtvrt roku. Prošli jsme čtyřmi nebo pěti koly. Jednalo se o víkendová cvičení. Z dvaceti osmi lidí nás vybrali šest. Naučil jsem se stát rovně, na místě, mluvit nahlas. Člověk by čekal, že to herec umí, ale ono to tak není. To je taková profesní kuriozita.

Na co ještě vás tato cvičení připravila?

V nemocnici je kde komu hůř než vám a má třeba i problémy se soustředit. Některé děti nemusí slyšet. Jindy je plné oddělení dětí z Afriky z humanitární pomoci, které jsou kulturně někde úplně jinde. Musíte velmi rychle zjistit, čemu budou rozumět. Vy je máte pobavit. Není důležité, co baví vás. Někdo dělá kouzla, někdo zpívá. U nevidomých, nebo neslyšících dětí ale nemají kouzla nebo zpěv logicky žádný efekt. Cvičíte se ve vnímavosti. Pozorují vás děti od dvou let do devatenácti. Za den můžete projít celou vývojovou psychologií dítěte. Většinou neuspějí ti, kteří nejsou dost rychlí v odhadu.

Zmínil jste Garyho Edwardse, slavného klauna a zakladatele sdružení Zdravotní klaun v Česku. Absolvoval jste i jeho kurz. Jaké to bylo?

Ten u nás absolvoval každý klaun. Na technickou přípravu se klade velký důraz. Neustále máme nějaké kurzy.

Co všechno se tedy klauni učí?

Byl jsem na hereckém kurzu. Zdravotní klauni jsou členy mezinárodní organizace Red Noses. Klauni z různých zemí se schází ve Vídni a učí se spoustu věcí. Herecký kurz byl zaměřený hlavně na stand-upy. Učili jsme se ale třeba i skákat správně do řeči. Byl to dvouhodinový trénink. Učili jsme se narazit do pouliční lampy, sednout si vedle židle…

Předvést tyto manévry tak, aby vypadaly legračně, asi nebude žádná legrace. Jak se cvičí?

Není to úplně snadné. Třeba u skákání do řeči o samotném skočení do řeči rozhoduje ten, kdo mluví, nikoliv ten druhý.

Jak takový dialog probíhá? Jak se správně skáče do řeči?

Musíte čekat, kdy se mluvčí hodně nadechne. Zarazíte ho ve chvíli, kdy má největší objem těla, aby na něm byla pozornost. Divák sleduje toho, kdo více dýchá. To je psychologický fakt. Dva herci by v podstatě měli dýchat proti sobě. Pozornost se plynule přelévá. Jeden mluví a hodně dýchá. Na velký nádech si schovává pointu, kterou ale nedořekne. Tu musí říct ten druhý. Mluvčí se hodně nadechne a do toho to ten druhý vpálí. Divák neví, odkud přichází vyrušení. Tak je to nejvtipnější. Tahle technika byla popsána už v 17. století.

Vystoupení předvádíte vždy ve dvou?

Skoro vždy.

Máte vystoupení předem připravená?

Skoro nikdy. Docela dobře se mezi sebou známe a víme, kdo co zvládá. Všichni procházíme tím samým. Míváme i pražské několikadenní dílny, abychom se navzájem viděli. Jsou různé modely, jako byli Laurel a Hardy, vedoucí a jeho asistent, který to různě motá. Někdo je lepší vedoucí, někdo asistent. Nelámeme to přes koleno. Já jsem vysoký a pracuji hodně zhurta. Většinou jsem proto vedoucí, i když mě to tolik nebaví. Zase ale vím, že to dělám lépe, než třeba kolega, tak se dohodneme. Poznám, když je práce dobře odvedená. Dítě se zasměje, dělám to dobře. Dítě se nezasměje, asi jsem to provedl špatně.

Stává se, že se děti nezasmějí? Jak těžké je děti rozesmát?

Samozřejmě se to stane. Byli jsme před pár dny s kolegou na Bulovce. V pokoji leželi kluci ve věku čtrnáct, patnáct a osmnáct. Kupodivu ten čtrnáctiletý byl nejurputnější. Vezměme si ale, že po Vánocích nastoupil do nemocnice a musí tam ležet. Pointa není ani tak ty děti rozchechtat. Mohly by jim třeba popraskat stehy. To se mi taky stalo. To neodhadnete. Dítě je pod peřinou. Člověk musí velmi opatrně zvažovat, kam může zajít. Je dobré přinést něco nového.

Jak to funguje?

Nemocnice má hodně sedativní rytmus. Mezi jídly čas prospíte, což nepomáhá rekonvalescenci. Látková výměna se zpomaluje. Je lepší, když se tělo uklidní, zrelaxuje, ale ne, že se přespí z nudy. Stačí přinést něco nového. 1. září začíná škola, tak jsme recitovali Erbena. „U lavice dítě stálo," a tak dále. Úplně nejobecněji je naším úkolem vytrhnout děti z nemocničního stereotypu a ukázat jim, že je to normální životní prostředí. Řada dětí má strach, jsou odloučení od rodiny. Matky s nimi nejsou pořád. Prostředí je velmi hygienické. Stále někdo něco utírá. Nemůžete sáhnout rukou na zem, protože je od Lyzolu. Není to běžné prostředí. My ukazujeme, že život v nemocnici je normální, že to není trest, ale součást života. Přes humor to jde nejlépe. Někdy stačí i míň. Třeba něco romantického. Každý umí „Manon je motýl, Manon je včela…" Já zpívám Kávu si osladím. Ne vždy se všichni musí smát.

Podle vaší zkušenosti je pravda, že smích léčí?

Máme výhodu, že na pokojích nejsme dlouho. Lékaři nám říkají, že smích má terapeutický účinek. Znám to podle sebe. Když mám horečku, snažím se pobavit, ona pak klesne.

Probíráte s lékaři zdravotní stav dětí, aby třeba některému nepopraskaly stehy? Jak to probíhá před vystoupením?

Přijdeme na oddělení. Některá nejsou tolik náročná. Třeba v září začnou tréninky. Kluk si na florbalu zlomí nohu, poleží si na chirurgii. Na onkologiích hodně řešíme, čeho se můžeme dotknout, zda nepředstavujeme pro děti riziko infekce. Chodíme tam jak sněhuláci, koukají nám jen oči. Máme na sobě čepice, plášť, roušku, někde i rukavice. Přijdou taková dvě bílá monstra, ze kterých není nic vidět. To je největší komplikace.

Smíte nosit alespoň červené nosy?

Většinou ano. Případně si je namalujeme na roušku. Ani tak to není žádná sláva. Řeknou nám, kde jsme rizikoví pro děti, kde mohou být děti rizikové pro nás, když mají třeba průjmy. Řeknou nám, pokud mají děti pozměněné vnímání.

Jak rozesmíváte například zmíněné děti z Afriky, které vám nerozumí?

Zkrátka to zkoušíme. Před pár dny jsme se na Bulovce setkali s muslimskou rodinou, měli tam syna. Ptali jsme se s kolegou, jestli jako dva muži můžeme do pokoje. Bylo to v pohodě, ale dáváme si pozor. Česká kultura je velmi liberální. Představení jsou kontaktní. Někoho třeba zvedáme. Někomu by mohlo vadit, že muž na veřejnosti zvedá ženu, tak to neděláme. Každý to má jinak. U Čechů se počítá s tím, že skousnou všechno. Humor je velmi fyzický. Někomu něco podáte a jemu to spadne. To je princip. Děti jsou ale všude podobné. V rámci vzdělávacího kurzu jsme jeli klaunovat do Berlína. Klaunoval jsem i na Slovensku a v Chorvatsku s kolegyní Chorvatkou. Chorvatsky neumím ani slovo a stejně to šlo.

 Martin Falář jako doktor Oto Bidlo. V nemocnicích vystupujete jako doktor Oto Bidlo…

Nebo doktor Řízek. Je to složitější. Mám kolegyni Svíčkovou. S ní je vtipnější být Řízek. Někdo si na jménu striktně zakládá. Já jsem v tom hodně liberální. Kdybych se měl jmenovat Bagr, tak budu Bagr, pokud to bude vtipné. Ze začátku byl pro mě důležitý kostým, teď už je mi to jedno. Jsem doktor, někdy primář a v Chorvatsku jsem byl český ministr zdravotnictví, který se tam přijel koupat, ale přišel přívalový déšť. Pořád pršelo.

Má vaše role nějaké vlastnosti?

Mé vlastnosti. Role má vždy vaše vlastnosti. V improvizaci a spontaneitě vás napadají vždy vaše věci, akorát se na ně díváte jinou optikou. Co mají klauni v sobě, se akorát zvětší. Jsem občas překvapený, co ze mě leze za monstrum.

Vaše kolegyně Helena Poláková o vás napsala, že cestou z Motola klaunujete ještě na Hradčanské. Je to pravda a jak dlouho člověka role klauna drží?

Za začátku to bylo krušné. Jednou jsem po klauniádě přijel domů a vařil jsem špagety. Vařila se voda v hrnci. Vzal jsem pytlík špaget, který jsem chytil obráceně, byl roztržený na dolním konci. Špagety z něj začaly padat za sporák a všude možně. Místo abych pytlík otočil, nebo ho položil, jsem druhou rukou začal špagety chytat. Nic jsem nechytil. Hlavou mi jen běžela myšlenka: „Doma ne, doma ne."

Dá se říct, že už předvádíte vtipy mimovolně?

Teď už si říkám, že se na mě doma nikdo nedívá a nemá cenu si ničit život. Kolegyně mi vyprávěla, že si v začátcích klaunování rozbila doma všechno nádobí. Později se to naučíte lépe řídit. Vždy vás to nějak poznamená. Mně se zvětšila gesta. Není to choroba. Jen rozhazuji rukama.

Na vaše civilní chování má tohle zaměstnání tudíž vliv?

Kdybych seděl osm hodin v kanceláři, tak mě to také ovlivní. Tohle má svá specifika. Člověk je trochu potrhlejší. Vše, co děláte hodně, na vás zanechá stopy. Člověk se musí naučit nerozbíjet věci, dávat si pozor na pusu.

Poznávají ve vás lidé klauna?

Nemocniční personál nás pozná i v civilu. Jednou se ke mně v autobuse rozeběhlo dítě. Poznalo mě. Vzpomněl jsem si na jeho maminku. Má dvě děti. Jedno je vážně nemocné, a tak jsem ji často potkával. Dítěti byly asi tři roky, nepoznal jsem ho. Maminka se mi pak omlouvala. Mě to vůbec nevadilo. Překvapilo mě, že mě její syn poznal v civilu. Maminka mi připomněla, že jsem jim tehdy řekl, že jejich syn je hodnotnější než párek. Vůbec si to nepamatuji. Možné to je. Chlapec přeci je hodnotnější než párek. To není lež. Jak jsem k tomu dospěl, to nevím. Když mě vybrali, chodili jsme se ze začátku dívat, jak to dělají ostatní klauni. V té době mě ještě kolegové neznali. Přišel jsem do Motole. Vůbec jsem netušil, kde mám být. U stolu seděla skupinka lidí. Zvedla se blondýna a povídá: „To bude on." Časem to poznáte. Klauni jsou asi méně rigidní. Musí rychle rozeznávat podněty.

Existují typické klaunské vlastnosti?

Určité lidské i herecké vlastnosti. Ajťák by asi nebyl moc dobrý zdravotní klaun. Já bych ale zase nebylo dobrý ajťák. Mé štěstí je, že jsem našel práci, která odpovídá tomu, co mi bylo dáno. Nikdo mě nenutí vstát na pátou a jít péct chleba. Nikdo by si na něm nepochutnal.

Jak se vyrovnáváte s tím, že se neustále potkáváte s nemocnými dětmi, s často velmi nešťastnými osudy?

Kdo má dneska šťastný osud? V první fázi vám to nejdříve vůbec nedochází. Ve druhé fázi vám to začne docházet. To je těžké. Ve třetí fázi si to srovnáte a uvědomíte si, že pokud mezi ty děti nepůjdete vůbec, nebude to lepší. Takhle je alespoň šance na zlepšení. Klaunoval jsem s kolegyní na onkologii. Ona neustále mluvila. Mě to jako šéfa štvalo a chtěl jsem jí zalepit pusu. Zeptal jsem se: „Máte leukoplast?" A oni mi odpověděli: „Ne, jen leukémii." Je mi to samozřejmě líto. Problém lidí, jak to tu vidím, je v tom, že úplně vypadnou ze svého prostředí. Je tu i ubytovna pro matky.

S čím se v takových případech setkáváte?

Matky najednou žijí tady a okolí se k nim chová jako k chudinkám, protože to mají těžké. Náhle ale přijde někdo, komu je to v podstatě jedno. Neříkám, že je mi to úplně jedno. Klauni jsou ale vtipní v tom, že situaci nevnímají jako tragédii. To bychom do nemocničního pokoje jinak vůbec nevlezli. Je hodně osvobozující, že s vámi najednou někdo nemá soucit. Znovu patříte mezi normální lidi. To je asi největší přínos naší práce. Lékaři a sestry to berou stejně. Vidím, jak je práce v nemocnici vyčerpávající. Jsou zde desítky hodin v kuse.

Tím, že rozesmějete děti, pomáháte psychicky i rodičům?

Někdy rozesmějeme rodiče a pomůžeme tím psychicky dětem. To nikdy nevíte. Někdy je lepší rozesmát matku, protože ona přenáší energii na dítě. Ono může být vystrašené z dalších lidí. Pobavíte matku a ta uklidní dítě. Rychle zjistíte, co bude lepší. Pobavíte jednoho, ale vyhrají oba.