Několikrát jsem o ní slyšel, že v osmdesátých letech nazpívala V stínu kapradiny, a pak se zbláznila. Ale protože spíš než na povídačky dám na vlastní úsudek, vyřadil jsem z programu návštěvu souběžně konaného fotbalového mače (či spíše trapasu) Česko versus Španělsko a koncertu Morcheeby a vyrazil na vystoupení Jany, kterážto si dnes říká JAsmíNA.

Na moment jako bych se ocitl v jiném světě. Už v předsálí paláce Akropolis mi chlapík jménem Václav, kterého kamarádi přemluvili, aby tu šel prodávat desky, říkal: „Chtěl jsem dneska spíš na Morcheebu. Poslouchám Mertu nebo Třešňáka, jezdím do Trutnova, tohle nebylo nikdy úplně moje gusto, uvidím ji poprvé.“

„Slyšel jsem zvukovku a dobrý. Nějaký nový samply a tak…,“ pravil na to chlapík sedící vedle, o poznání natěšenější než Václav a já dohromady. A pak to začalo.

Jana Kratochvílová nastoupila v temné roušce a v oděvu, který až na pár vteřin v samém závěru nesundala. „Odhal to Janičko, chceme tě vidět,“ pokřikovali na ni fanoušci z prvních řad, načež je ona uzemnila větou, kterou už si nepamatuji, protože jich bylo tolik, že to zkrátka nešlo.

Křest nové desky si odbyla s reportérem televize Prima, který musel přistoupit na to, že rozhovor s ní udělá na jevišti mezi písničkami. „Byl odvážnej. Pozvali jsme taky Dášu Havlovou, ale ta se bála,“ okomentovala Kratochvílová společné interview.

Bizarní zážitek se stupňoval. Černé divadlo, ve kterém jste cítili cosi mezi Kroky Františka Janečka a Status Quo. Chraplák, podle něhož se chvílemi domníváte, že před vámi stojí křehký diblík a chvílemi zas strašidelná ježibaba. Ale ač je kolem tma, máte chuť vyskočit ze stínu.

A jít si za ní pro podpis.

Po koncertě následuje autogramiáda, jakou jsem nezažil. A za třicet let, co prodává desky, ji prý nezažil ani Václav. Který si mimochodem pro podpis šel nakonec taky.

Fronta, jako by spíš rostla, než ubývala. Objetí s Jasmínou a vyslechnutí rady do života bylo tím nejmenším. Tahle Jasmína, která se dle mnohých zbláznila, je přes temnou roušku možná víc sama sebou než leckdo jiný.

Takže na závěr pár z těch citátů, které jsem nezapomněl:

„Čas neexistuje. To ale neznamená, že si na něho nemůžeme hrát.“

„Buďte sami sebou. Co ti chudáci, na který si hrajete? Ti z toho musej bejt úplně zmatený.“

„Proč nadávat? Chvalte se a příště vám bude ještě líp.“

„Pomozte nám přejmenovat Zlín na něco pozitivního, třeba na Dobříš.“

„Musíme zrušit spaní, jenom jsme zatím nepřišli na to, jak.“