Už od pohledu působí dirigent John Wilson dojmem inteligentního mladíka. Patří k těm vzácným lidem, které je radost potkávat. Právě navíc skončil s několikahodinovou zkouškou se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu. Pro festival Pražský podzim přichystal koncert nazvaný Známá filmová hudba z Hollywoodu, který bude pro velký zájem uveden hned dvakrát. V pětatřiceti letech Wilson dosáhl uznání, jaké by mu mohl leckdo závidět. Před časem například vystoupil na prestižním hudebním festivalu BBC Proms, stále však zůstává skromný a posluchače si ihned získá vstřícným, chápavýmprojevem.

Překvapuje mě, že se ve vašem věku věnujete s takovým zaujetím rané filmové hudbě. Jeden by čekal, že o archivy se bude zaníceně zajímat spíše pamětník.

Rád bych, aby po mně zůstalo něco opravdu cenného. Proto se snažím soustředit velkou část své energie a píle na restauraci starých, často už neexistujících či přímo ztracených partitur filmové hudby. Nejčastěji ve spolupráci s hollywoodskými studii Warner Bros. a MGM. V šedesátých letech totiž studio MGM zlikvidovalo celou svou hudební knihovnu, která patřila k nejrozsáhlejším a nejhodnotnějším své doby. Lidé si tehdy jednoduše nemysleli, že je třeba filmovou hudbu pro další generace uchovávat. Jediné, co se dochovalo, jsou filmy. Já se teď snažím jejich chybu napravit.

Hudební archeologie

To musí být neobyčejně náročné.

Ano, to skutečně je. Z filmu je třeba vteřinu po vteřině a do nejmenšího detailu odposlechnout celou kompozici. Čaroděje ze země Oz jsem tak viděl aspoň dvěstěkrát. Celou svou vůlí a smysly se soustředíte na jeden každý takt. Nic vám nesmí uniknout, pokud chcete získat co nejvěrnější opis. Strávíte celý den usilovnou prací a nakonec zjistíte, že máte dvě tři vteřiny hudby. Člověk se musí obrnit trpělivostí, ale myslím, že to za to stojí.

Uslyšíme výsledek vašeho úsilí i v rámci vašeho pražského koncertu?

Ano. První v první části, která se zaměří především na hudbu „pro pamětníky“, zazní například vzpomínaný Čaroděj ze země Oz. Ve druhé polovině bych však rád složil poctu Johnu Williamsovi. Nejen proto, že patří k nejlepším moderním skladatelům filmové hudby, navíc úspěšným a populárním, ale také proto, že Williams z tradice vychází více než kdo jiný. Proto doufám, že posluchači postřehnou souvislosti, na které bych rád koncertem nenásilně poukázal.

Myslíte i například dílo Ericha Wolfganga Korngolda, českého rodáka, slavného za Zlaté éry Hollywoodu?

Přirozeně. Korngoldovu orchestraci například Williams přejímá takřka totožnou. Dobře patrné je to na Hvězdných válkách, které v programu pochopitelně nemohou chybět. Musíte pochopit, že Williams v padesátých letech začínal jako pianista v hollywoodských nahrávacích studiích a přišel do přímého styku s generací, která položila základy moderní filmové hudby. Vedle Korngolda v té době stále působili MaxSteiner nebo Alfred Newman, který je autorem zřejmě nejproslulejší melodie Hollywoodu, fanfáry studia 20th Century Fox. Zároveň ale doufám, že publikum rozpozná, nakolik Williams zůstává i přesto svůj a v pravém smyslu slova původní.

Poslední mohykán

Jste dobře obeznámený s minulostí filmové hudby, jak se ale díváte na její budoucnost?

Víte, Williamsovi je letos pětasedmdesát let a i když je stále činný a stále komponuje skvělou hudbu, nebude tu věčně.Ajá se domnívám, že v současné generaci není nikdo, kdo by ho dokázal nahradit. Proto se obávám, že s Johnem Williamsem odejde celá jedna éra filmové hudby.

To ovšem zní celkem beznadějně.

Možná, trochu. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že nadějí filmové hudby může být nynější generace evropských skladatelů, která přichází s kultivovanou, inteligentní a nápaditou hudbou. Naproti tomu v Hollywoodu hudba v zásadě upadá, stává se den ze dne plošší a plošší. Jistě, filmu pomáhá skvěle, ale já dávám přednost hudbě, která obstojí i sama o sobě.Na to se ostatně pokouší poukázat i můj koncert. Snažím se dokázat, že dobrá filmová hudba se v koncertních síních neztratí.

Přitom filmová hudba bojuje o uznání a mnozí muzikologové se na ni ještě stále dívají spatra jako na nedůstojnou, užitou formu.

Slovy klasika: „Kdo kdy vystavěl kritikovi pomník?“ Já na to, co říkají kritikové, vůbec nedám. Postoj takových lidí totiž není ani tak kritický nebo odborný, jako spíše snobský. Ale postoje a názory se mění. Neustále. V červenci jsem například v rámci BBC Proms, což je velký a uznávaný festival, dirigoval s velkým úspěchem britskou filmovou hudbu. O tom by se před deseti lety nikomu ani nesnilo.