Kliknutím zvětšíteDeska, která je především Vacíkovým vyznáním lásky k perkusím, vznikla za pomoci jeho žáků ze školy samby. Podíleli se na ní i jeho přátelé, k nimž má blízko po lidské i hudební stránce – tedy vokální kvartet Yellow Sisters, bubeník a tanečník Papis Nyass, kytarista a zpěvák Zdeněk Bína a hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal.
„Dvacet let v životě skupiny, jakou je Tam Tam Batucada, je docela dost. Pořádně mi to došlo až loni, kdy jsem začal dumat, jak zamýšlené album dramaturgicky uchopit. Říkal jsem si, že se vlastně nabízí přizvat k jeho nahrání i dvaadvacet studentů ze školy samby, kterou jsem založil před patnácti lety. Slavíme prostě na několika úrovních,“ usmívá se Miloš Vacík, který dal desce – spolu se svým bratrem – i výtvarnou podobu.
Všichni, co se na jejím vzniku podíleli, dorazí i na křest? Vypadalo by to na dlouhý večer.
Rozhodně, chystáme oslavu ve velkém stylu. Zúčastní se jí skoro padesát účinkujících včetně osobností, které z Tam Tam Batucada vzešly, jako například zpěvačka Tereza Vacíková, kytarista Jakub Hlobil a trumpetista Radim Knapp, ale i brazilských tanečnic. Mohu slíbit velký hudebně-vizuálně-emocionální zážitek. Tento večer se jen tak opakovat nebude.
Jste průkopníkem samby v Česku. Bylo těžké uvést ji do povědomí?
Bylo, hodně. Sambu u nás v čisté podobě nikdo nehrál. K mání nebyly ani nahrávky, protože neexistoval youtube, v tomto smyslu jsme u nás tehdy žili v úplném pravěku samby. Sám jsem do ní začal pronikat postupně poté, co jsem porozuměl kubánským i africkým rytmům. Ale už vlastně z nahrávek Šumu svistu (Tančírna) či Slunečního orchestru je znát mé koketování s ní. Z dnešního pohledu musím říct, že když jsme vydali první CD se sambou, byla to docela drzost. Na druhé straně jsem měl štěstí začátečníka, protože to album má se všemi svými nedostatky i určitý půvab.
Posun v pochopení rytmů samby nastal až po vašich návštěvách Brazílie?
Jednoznačně. Poprvé jsem do Brazílie vyrazil v roce 2008. Ve školách samby jsem si platil lekce, došla mi tam spousta věcí, ale ne všechno. Další cesty následovaly v letech 2011 a 2012 – při obou jsem si potřeboval ještě něco ověřit, což se i stalo. Konečně jsem poznal, o co v sambě jde, ale neznamená to, že se pořád nemám v čem zdokonalovat.
V Brazílii jste mimochodem dostal cenu, na kterou musíte být velice pyšný.
Předcházela tomu neuvěřitelná situace. V metru jsem potkal člověka, z něhož se vyklubal šéf organizace Samba Global, která mapuje sambu po celé planetě a v době konání karnevalu v Riu organizuje mezinárodní setkání škol samby. Díky tomu zná ten pán spoustu lidí z mnoha zemí, všiml si i mě. Skončilo to tím, že mě jednoho dne vystrčil před sambisty celého světa se slovy, že chce, abych přednášel o sambě v Česku, což jsem udělal. Spřátelili jsme se, každý rok jsme si psali, až mě pozval na nějaký slavnostní večer, na němž jsem převzal cenu za propagaci brazilské kultury v Česku. Bylo to nečekané, ale hezké.
Vraťme se ještě k začátkům – přišly na vás někdy v souvislosti s osvětou samby u nás krizové situace?
Úplně ne, ale je pravda, že momenty, kdy jsem si říkal, že lidi vlastně nezajímá a že jsem do ní blázen jenom já, samozřejmě nastaly. I z toho důvodu jsem ji začal obohacovat o harmonické nástroje, přizval jsem kytaru, basu, flétnu, čímž jsem sambu v určitém období v pravém slova smyslu opustil. A začal jsem dělat písničky, které vyšly na CD Rytmikon. Pak jsem se ale, po mé první cestě do Brazílie, opět vrátil čistě rytmu, protože to jsem více já.
Dnes je situace jiná?
Určitě. I díky tomu, že dnes v Česku žije víc Brazilců, se ví o sambě víc, lidem je bližší, mnozí navštěvují salsotéky, stala se prostě globální záležitostí. Dokonce tady máme i další konkurenci – oproti době, kdy jsme se skupinou Tam Tam Batucada začínali, narostl počet bubenických orchestrů.
Souvisí to asi i s faktem, že se lidé začali více věnovat tanci.
Přesně tak, hudba a rytmus jdou s tancem, s určitou filozofií ruku v ruce.
Proč vás vlastně Brazílie tak fascinujete, pátral jste po tom?
Vždycky jsem miloval bubny, chtěl jsem bubnovat od nějakých sedmi let. Na soupravu jsem začal hrát o něco později, asi v jedenácti. Později, když už jsem působil v Lauře a jejích tygrech, mi kapelník řekl, že by potřeboval perkusistu, a tak jsem se o to začal zajímat. Uvědomil jsem, že když hraje jeden výsledný rytmus více bubeníků dohromady, jde z toho velká energie a síla. Pak přišel moment, kdy jsem od jednoho kamaráda-cizince dostal nahrávku s něčím, čemu jsem vůbec nerozuměl. Věděl jsem, že nejde o rytmy z Kuby ani z Afriky, s těmi jsem byl v kontaktu. Právě tehdy jsem objevil sambu, naprosto mě očarovala. Došlo mi, že moje srdce tepe v jejím rytmu. Je to láska na celý život.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
