Kliknutím zvětšíteV čem je největší přínos akcí typu VáclavART pro mladé tvůrce?
Jakákoliv výstava pomáhá každému umělci. Čím víc je vidět, tím větší je o něj zájem a povědomí o něm. Během prvního ročníku jsme se snažili mapovat ohlasy veřejnosti. Jedna firma nám sledovala sdílení a šíření příspěvků i diskuse na internetu týkající se výstavy. Lidé se s objekty v ulicích fotí, sdílejí si je, a tak je „dostávají“ i do zahraničí. Komentářů u těchto snímků je hodně a většinou jsou stručné – něco ve stylu „cool“ a podobně. Interpretace každého díla může být různá. Díla vystavená v rámci VáclavARTu jsou na místě bez anotací. Komentáře k nim a autorům jsou ale na našem webu a nově jsme letos zavedli také komentované prohlídky s tvůrci. O ohlasu svědčí i to, že po každém z dosavadních ročníků přišly návrhy na instalace či prezentace vystavených děl a prodeje.
Václav Art přináší do ulic především sochy a obrazy, tedy tradiční formy výtvarného umění. Jak si vedou u vašich vrstevníků nebo mladších studentů AVU v konkurenci s „módním“ video artem, performancí a podobně?
Sochařina je zdlouhavější a člověk si u ní ušpiní ruce. Já jsem „diplomoval“ letos v červnu. Mohl jsem jít po nouzovém stavu k prvnímu možnému termínu, protože jsem měl už výstup připravený – pracoval jsem na něm od října. V tomto řádném termínu jsme diplomovali v sedmi - říkali nám sedm statečných. Většina spolužáků, kolem padesátky, šla až k záříjovému termínu. Spousta z nich přitom ještě v létě nevěděla, co bude dělat. Šlo hlavně o lidi z mediální tvroby, kteří nedělají sochu ani malbu. Nepracují manuálně a nemusejí mít dlouhou přípravu. U vizuální tvorby skrze moderní média je to mnohem rychlejší. Člověk si sedne a třeba přes večer udělá diplomku. Na AVU je ale stále potřeba si sáhnout na materiál. Studenti jsou utvrzováni v tom, že historie umění je o materiálech, o píli a řemeslech. A většina lidí to tak stále cítí, i když během studia odbočí a vyzkouší si nové věci. Někdo třeba i oba ty přístupy, jež se vzájemně ovlivňují, propojí. I ve světě jsou jinak myslím patrné tendence návratu k materiálu, ke klasické soše a obrazu.
Pociťujete někdy při tvorbě vyloženě fyzickou únavu?
Ano, cítím. Ale snažím se dělat všechny věci rozebíratelné, abych je mohl například nosit sám. Vymýšlím i různé konstrukce a spojení, která umožňují postavit velký objekt a jeho zpětné rozebrání. Současně si myslím, že je důležité, aby se člověk s fyzickou námahou potýkal každý den. Rád sportuji a námahu vidím jako předpoklad zdravého organismu. Řada mladých tvůrců včetně silných žen dnes dělá velkoformátová díla. Nejen sochy, ale i obrazy. A když se vrátím k předchozí otázce, tak tvůrci v oblasti médií mají jednu nespornou výhodu. My když tvoříme delší dobu, tak se nám stává, že se nám ta věc přestane líbit. Buď ji pak začneme přetvářet nebo ji nedoděláme. Když má ale člověk nápad, který hned realizuje, tak je zpravidla nadšený. Z procesu tvorby i z dokončení. Nám se někdy stává, že doděláváme věci po několika měsících i „na sílu“.
Vnímáte množství umění ve veřejném prostoru Prahy jako dostatečné?
Jsem přesvědčen, že čím více jsme konfrontováni s uměním, tak tím více ho bereme jako součást našeho života. Kdo je na umění zvyklý, ten nejspíš neprojde kolem konkrétního objektu s údivem ve smyslu „co to tady je“. Napříč historií každá společnost, která začala více uznávat umění, směřovala k vrcholu vlastního vývoje – ekonomického i sociálního. Čili si myslím, že čím více umění bude ve veřejném prostoru a čím více si ho budou lidé vážit, tak je to něco jako lakmusový papírek „dostatečně civilizované“ a zároveň „dostatečně bohaté“ společnosti.
Máte pochopení pro tvrdé odpůrce konkrétních výtvorů ve veřejném prostoru?
V Praze takové věci také jsou. Kupříkladu socha mnicha, kterou darovala Museu Kampa jedna sekta. Doposud bylo možné darovat Praze sochy nebo objekty, aniž by to bylo schválené komisí či proběhlo výběrové řízení. To je případ zmíněného mnicha nebo i Garden Butterfly na Ortenově náměstí či lva na Klárově. I v reakci na to vznikla loni magistrátní komise pro umění ve veřejném prostoru. Schvalovat by měla právě takové instalace, protože se Praha začala zaplňovat různými sochami, které nejsou úplně dobré. Když byl člověk dost otrlý a sochu z bronzu, která není levná, věnoval Praze, tak mohl sám sebe prezentovat jako vystavujícího klidně v srdci města. Dlouho jsem byl odpůrcem přístupu „bez pravidel“. Teď jsem ale především přesvědčen o tom, že čím víc se člověk potýká s uměním, tím lépe.
Tak tedy komise ano nebo ne?
Ona je důležitá. Teď je ale složená ze šesti nebo sedmi členů, což je podle mě málo. Myslím si, že by o tom mělo rozhodovat mnohem širší spektrum lidí. Třeba i dvacet. Teď jsou tam samí architekti. Profily členů by měly být každopádně pestřejší. Aby to nebylo o pár lidech, kteří prosadí Davida Černého a podobně.
Zrovna díla Davida Černého jsou mnohdy vnímaná jako kontroverzní. Je to vaše gusto?
Když mi bylo asi patnáct, tak se mi jeho věci hodně líbily. Reaguje často na témata, která jsou podle mě důležitá. Já si ale obecně hodně spojuji díla s umělci a když člověk potká Černého, tak to není úplně skvělá osobnost. Najednou pro mě ta jeho díla nemají takovou sílu ani význam. I když by se mi jinak líbila. To je ale jen můj dojem.
Líbí se vám replika Mariánského sloupu?
Myslím si, že je skvělé, když se zpátky vrátí díla odstraněná z politických důvodů. To je i případ sochy maršála Radeckého. Za každou sochou je nějaký příběh a nějaký autor. Často jsou i pohnutky pro její vznik politické, stejně jako pro zánik. S novým Mariánským sloupem nemám vůbec žádný problém.
Jak dnes vlastně vypadá studium na AVU?
Ta škola se snaží podporovat tvořivou mysl jedince. Díky přímé zkušenosti z jiných univerzit vím, že tam člověk tráví většinou jen pár hodin denně. Na „akádě“ jste ale často od devíti ráno do devíti večer. Projdete si pár přednášek, ale většinu času jste v ateliéru a pracujete na svých věcech. Zvyknout si na to je dost složité, ale naučí vás to samostatně pracovat, jít si za svým a neflákat se. Po dokončení téhle školy za vámi není nikdo, kdo by vás „drtil“, kdo by říkal „makej“, „dělej to nebo ono“. Pracovat musíte sám. Tahle škola dává člověku prostor pro to, aby se našel jako umělec.
Máte obavy o živobytí vzhledem ke koronaviru?
Zdá se mi, že se lidé trochu stáhli do své ulity, v níž se snaží soustředit na to, aby oni sami tuto krizi nějak přežili. Zároveň se v nich začala projevovat solidarita k ostatním. Myslím si, že jakákoliv krize ve společnosti byla vždy velice důležitá pro další rozvoj a mnohem rapidnější postup vpřed. Jsem přesvědčen o tom, že takovéto menší krize nám jako společnosti pomáhají. Pravděpodobně to pro nás nebude složité ani v tom uměleckém směru. My se také můžeme uzavřít do „ulity“ ateliéru a pracovat si tam. A po čase pak vystavit kvantum děl. Jen pak třeba každý z nás bude muset pracovat na vlastní obživě i „bokem“, což ostatně děláme už dnes. Mnozí výtvarníci pracují za barem, někdo dělá pro film, častá je i práce pro kolegy na větších dílech či pomoc s instalací výstav. Já si třeba vydělávám jako mistr keramické dílny.
60
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
