Kurátor, který již pro GHMP v minulosti připravoval například bienále mladého umění, vybral díla Nairy Baghramianové, Henrika Olesena, Floriana Pumhösla a Mathiase Poledny. Všechny podle něj spojuje badatelský přístup a zájem o formát výstavy jako uměleckého média. Název výstavy zase odkazuje k radikálnímu manifestu Karla Teigeho z 20. let a k jeho tezi, že umělecké dílo se nemá vztahovat k čemusi minulému, ale má naopak předznamenávat příští svět, být předobrazem budoucnosti.

Za předobraz prací zmíněných současných autorů lze podle kurátora považovat ojediněle dochovanou modernistickou výstavu Ladislava Sutnara z roku 1934, která se stala klíčovou součástí expozice a celou ji uvádí. Jak uvedla Iva Knoblochová z Uměleckoprů­myslového muzea, které ji dnes má ve svých sbírkách, jde o jedinou výstavu avantgardního umělce, jež se v tuzemsku zachovala. V pečlivé instalaci ukazuje modernistickou typografii 30. let pracující výrazně s volným prostorem a jednoduchou geometrií.

Stejně jako koláže Jindřicha Štyrského a ilustrace Toyen, které s díly současných umělců spojuje zájem o konstrukci tělesnosti, i nápojový soubor Adolfa Loose, v němž lze spatřovat předobraz současných reduktivních tendencí, podle kurátora mohou na výstavu přivést publikum, jež jinak současnému umění nefandí. A naopak.

Henrik Olesen se v kolážích a instalacích zabývá mocenskými aspekty konstrukce tělesnosti, Mathias Poledna ve svých filmech provádí archeologii fragmentů umění a zábavního průmyslu a Florian Pumhösl v malbách na skle rozvíjí reduktivní jazyk moderního umění. Jako celek chce podle kurátora výstava klást otázky po vztahu mezi zdánlivě nespojitelnými uměleckými díly a po roli, jakou ve společnosti hrálo umění nejen v minulosti a současnosti, ale i jakou by mohlo hrát v budoucnosti.