„Ten článek byl na blogu celkem čtený i kladně přijímaný, ale já jsem zjistil, že nechci psát tímto způsobem, kdy nejdůležitější je vybrat co nejatraktivnější a aktuálně nejdiskutovanější téma, a napsat k němu aspoň trochu srozumitelný názor," říká sedmadvacetiletý Vurbs. Začal proto hledat téma, které se dalo rozvíjet a zároveň bylo blízké více lidem…

 „Můj kamarád Petr Havel, nezávislý novinář, mi tehdy řekl, že každý se chce vyjadřovat ke známým a atraktivním tématům, ale psát zajímavě o věcech všedních, které vidíme dnes a denně kolem sebe, ale nevšímáme si jich, je opravdový kumšt. Když jsem se pak v lednu 2012 ženil a za měsíc se mi narodila dcera, pochopil jsem, že toto bude směr, kterým chci v psaní blogu jít." Od té doby se snaží psát poutavě o věcech, které mnoho lidí zažívá, ale pro ostatní a někdy i pro ně samotné se zdají být všedními.

V roce 2014 vychází první kniha Petra Vurbse s titulem „A život je tu!". Je složena především z příspěvků, které dříve publikoval na blogu.

„Když jsem včera večer otevřel dveře od bytu, naproti mně v obýváku seděla maličká ve svém křesílku, v ruce svou oblíbenou umělohmotnou naběračku. Podívala se na mě, začala radostně kopat nožičkama a házet ručičkama, ve tváři ten nejhezčí, stále ještě bezzubý úsměv. Takový, u kterého ještě nemusíte mít ani stín pochybnosti o tom, jestli snad není předstíraný. Úsměv říkající „ráda tě vidím". Nenucený, naprosto skutečný… Můj život je vzhůru nohama a už nikdy nebude jako dřív. Díky bohu."

A ŽIVOT JE TU.Kdy poprvé přišla myšlenka, že byste mohl blogové příspěvky vydat knižně?

Ta myšlenka vlastně nevyšla z mé hlavy, ale přišla s ní v srpnu loňského roku Monika Petráková, spisovatelka a bloggerka. Ta založila malé nakladatelství a mimo vlastní tvorbu také podporuje začínající autory. Já sám jsem sice již dříve zjišťoval u jiných nakladatelů či spisovatelů, zda by mé texty měly v budoucnu šanci na knižní vydání, ovšem většinou byl vyžadován celý rukopis a jen tak mi poskytnout svůj názor nikdo nechtěl. Když pak přišla Monika s otázkou, zda bych chtěl u ní své povídky vydat, bylo to moc milé překvapení.

Blog píše v dnešní době mnoho lidí, jen menšině z nich se ale podaří vydat knihu. Jak se to podařilo vám? A v jakém nákladu vyšla?

Měl jsem především štěstí v několika směrech, například v tom, že Monika Petráková můj blog sledovala, protože psala na stejném serveru. Že ji mé psaní zaujalo, že byla nespokojená u svého nakladatele a chtěla si založit vlastní nakladatelství a další faktory. Knížku "A život je tu!", která pak v dubnu 2014 na základě blogu vyšla, vydalo nakladatelství Pan Nakladatel v nákladu 1000 kusů.

Musel jste blogové příspěvky pro knižní verzi nějak upravovat? V čem vidíte nejzásadnější rozdíl mezi těmito dvěma médii?

Trochu jsem samozřejmě některé věci před knižním vydáním upravil, ale asi to nemělo co dočinění s rozdílem mezi blogem a knihou jakožto dvěma médii. Vlastně jsem to pojal tak, že jsem nechtěl dělat výraznější úpravy ve smyslu těch povídek, pouze některé kosmetické. Chtěl jsem, aby výsledkem bylo, že na těch povídkách bude vidět i jistý vývoj. To, jak za ty dva roky přibylo starostí, jak počáteční euforie přechází více do reality, kdy není vše růžové a bez problémů. A v tom nakonec možná rozdíl mezi blogem a knihou bude, protože knihu bude čtenář číst od začátku a měla by nakonec dávat trochu ucelený příběh, zatímco na blogu si většinou čtenáři přečtou aktuální článek, mnohdy první ode mě, a pak se možná postupně vracejí k těm starším. Tím se ta ucelenost ztrácí. Jinak jsem do knihy dopsal první a poslední povídku a přidal také jednu, kterou jsem nikde dříve nepublikoval. Tu jsem napsal poté, co jsem se dozvěděl, že budu tátou. V knize představuje takový „otvírák".

Vaše dcera, o které především kniha je, oslavila již druhé narozeniny. Nevyčerpal jste se již tematicky?

Myslím, že to téma roste s ní, a že určitě je a bude o čem psát. V této době dcera začíná více mluvit, více si spojuje různé souvislosti, navíc mnohdy špatně, což s sebou přináší řadu komických situací a příhod. O čem psát tedy podle mě stále je a bude. A pokud mi vydrží schopnost podívat se na věci s nadhledem, bez kterého by to nebylo ono, budu pokračovat.

Plánujete tedy vydat i další knihu?

Záleží, jestli budu schopen nadále psát stejně, jako tomu bylo do teď. Také zatím nevím, jak bude aktuální knížka přijata, což asi také ovlivní to, zda se do další knihy pustím. Uvažoval jsem i o změně tématu, ale zatím nemám nic konkrétního.

V anotaci knihy píšete, že vám narození dcery „obrátilo život naruby". Jak se na to díváte nyní, s dvouletým odstupem? Co byla ta největší změna, nejzásadnější obrat?

Asi je to klišé, ale velmi zásadní novinkou je samozřejmě ta odpovědnost za rodinu, za vlastního potomka, a tíha, kterou taková odpovědnost přináší. Těžko se to popisuje, i když se o to v knize také částečně pokouším. A když bych opustil klišé, tak se nebojím přiznat, že jsou to mnohem vyšší finanční nároky, velká únava a také omezení v tom, že se nemůžete již na sto procent věnovat práci, koníčkům nebo přátelům. Ovšem všechna tato omezení jsou vynahrazována něčím jiným, čímž se vracíme ke klišé, a tím je láska. Ta má k mé dceři, ale i to, že postupně začíná dávat najevo, že má ráda také ona mě. Ty pusinky, objetí a roztomilé optání se „Dobrý?", když si třeba ukopnu palec, je k nezaplacení.