Oněmi zářícími návštěvníky jsou rozpohybované schematizované lidské postavy na dvoumetrových panelech z oranžových diod. Opie zachytil na film chůzi dvou svých známých, tanečníka a modelky, postavy zjednodušil a jednotlivé fáze pohybu překreslil. Takto získané obrázky znovu animoval tak, aby připomínaly původní pohyb.

Svět jako koncept

Angličan Julian Opie je dnes v uměleckém světě veličinou, především v oblasti umění využívajícího moderní technologie. Daří se mu totiž úspěšně fungovat na dvou úrovních. Jeho díla, přinejmenším ta vystavená v Praze, jsou na pohled líbivá, nekomplikovaná, tvarově čistá. Mají podobu a význam designu, dekorace. Oválné panely s prosvětleným dívčím obličejem či ploché obrazovky, na nichž je pohybující se obraz, se do tovární atmosféry Muzea Kampa výborně hodí a nejeden návštěvník si pomyslí, že by něco takového chtěl mít doma nebo v kanceláři na zdi. Opie je srozumitelný až k hranici užitkovosti.

Zároveň jsou jeho díla konceptem, ideou. Výtvarníka zajímají možnosti zobrazení, ve svých starších dílech zkouší zjednodušeně překreslovat slavná výtvarná díla, čímž komentuje historii umění, věnuje se také úvahám, nakolik je možné zobrazovaný objekt zjednodušit, aby ještě zůstal sám sebou. Opie se proslavil v širším měřítku poté, co jeho „zjednodušený portrét“ kapely Blur vyšel na obalu alba s výběrem jejich největších hitů. Kritik Tom Lubbock Opieovo portrétování pojmenoval „portréty ve stylu dopravních značek“. Část děl vystavuje Opie v Praze poprvé. Výstavy totiž využívá jako podněty k práci. „Nepracuji tak, že bych měsíce tvořil v ateliéru a pak s tím šel na výstavu,“ říká umělec. „Využívám výstavy jako součást tvorby.“ Opieho do Prahy pozvala organizace W.Art Projects, která se podílí i na výstavách soch Sculpture Grande.