Člověk by čekal, že od režiséra tak slavného jména uslyší během telefonického rozhovoru jistou dávku hrdosti a sebevědomí, ale Verhoeven hovoří spíše defétisticky. Nikoliv o svém posledním filmu, ale o předchozí kariéře a postavení ve filmovém světě.

Léta druhé světové války jsou snad nejprobádanějším obdobím historie. Proč o něm vznikají stále nové filmy a knihy?

Stále se dozvídáme nová fakta. Také se mění naše vnímání té doby a naše ochota některá fakta si připustit. Některé knihy, které podávají nové informace, vyšly teprve před pár lety. To ale neznamená, že bychom měli určité základní věci relativizovat. Na Západě například není vůbec běžná představa o tom, kdo vyhrál druhou světovou válku. O vítězství nerozhodli Američané, ale Rusové, kteří v ní přinesli daleko větší oběti. Dalším důvodem, pročmětoto období zajímá, bylo, že se lidé ocitali v ohrožení života a v takových chvílích se nejlépe projevuje jejich skutečná podstata. Krizové situace umožňují podívat se hrdinům doopravdy pod kůži.

Natočil jste několik úspěšných scifi filmů a thrillerů. Volil jste tyto žánry, protože jste do nich mohl snadněji vpašovávat kritiku společnosti a médií? Ve filmu RoboCop nebo Hvězdná pěchota se vám to rozhodně podařilo.

Ani ne. Mám samozřejmě science fiction rád, ale fakt byl ten, že jsem byl stále přistěhovalec z Nizozemí. Nedokázal jsem se doopravdy ponořit do americké kultury tak, abych mohl natočit docela realistický snímek. U sci-fi mi nikdo nemohl vyčítat, že mám nějaké reálie špatně.

Proč jste u tohoto žánru nezůstal?

Když jsem dokončil film Hollow Man, uvědomil jsem si, že jsem stvořil špatný film. Ten snímek je úplně vyprázdněný, není v něm nic ze mě samotného. Diváci to samozřejmě okamžitě poznali. Byl to propadák. Velice rád jsem využil možnosti točit opět ve své vlastní zemi. Navíc jsem teď měl k ruce ty nejlepší herce, což se mi nikdy při natáčení v Americe nepodařilo.

Často se hovoří o dvou základních kategoriích - o „evropském“ a „hollywoodském“ filmu. Má takové rozdělování smysl? A mohou se tyto dva světy navzájem něčemu přiučit?

Rozhodně ano, sám jsem toho, doufám, důkazem. Když jsem přišel do Hollywoodu, snažil jsem se ze všech sil naočkovat své americké filmy evropským cítěním. Teď se v Evropě snažím o opak. Evropští filmaři se mají hodně co učit od Američanů co se týče způsobů vyprávění, jeho tempa. Evropané mají k dispozici dobré látky k příběhům, ale Američané je dokáží mnohem lépe podat. Snad je to na Černé knize vidět.