„Chtěli jsme lidem nabídnout to dobré, co v besedě po mnoho desetiletí bylo, a pokud možno přidat ještě něco navíc. A samozřejmě přilákat mladé publikum," popisuje cíle, které si provozovatelé Malostranské besedy před sedmi lety stanovili, v rozhovoru pro Deník umělecký ředitel David Hanzlík.

David HanzlíkNarodil se 6. července 1969.

Je spolumajitelem agentury M.S.A. production a uměleckým šéfem Malostranské besedy.

Má dvě děti, dceři Verunce je 8 let a synu Markovi 2 roky.

Je synem známého herce Jaromíra Hanzlíka.

Vnímáte letošní výroční ročník v Malostranské besedě jinak než předchozí 4 sezony?

My vnímáme jako výroční každou sezónu, i když tu letošní možná ještě o trochu víc. Trošku se při ní za uplynulými pěti lety ohlédneme.

Jaké ohlédnutí to bude?

Před 7 lety jsme dali dohromady tým lidí, který si vytyčil cíle. Chtěli jsme udělat Malostranskou besedu takovou, jakou jsme znali z minulosti. Nabídnout lidem to dobré, co tady po mnoho desetiletí bylo, a pokud možno přidat ještě něco navíc, co na Malé Straně chybělo. Věděli jsme, že to bude složitá cesta vyžadující spousty práce a také přesvědčování umělců, veřejnosti a politiků. De facto každého, koho Malostranská beseda potřebuje, jsme museli přesvědčit, že naše úmysly jsou čisté a že to s ní myslíme vážně. Byli jsme si vědomi, že musíme oslovit také mladé publikum a přitáhnout sem i lidi, kteří v besedě v životě nebyli.

Na Malé Straně jste vyrůstal, pamatujete si, jak jste Malostranskou besedu vnímal v této době?

Jako dítě jsem tady recitoval, chodil jsem totiž do základní školy naproti besedě. Jako puberťák jsem sem chodil na koncerty, na první rande i na „tajňačku" na pivo (směje se). K besedě mám velmi úzký vztah stejně jako můj kolega Pavel Smeták, který dal celý náš projekt dohromady a zafinancoval ho. Většina z nás, kteří teď besedu vedeme, sem před rekonstrukcí chodila.

Podařilo se vám, co jste si předsevzali vrátit besedě, co v ní fungovalo v minulosti?

Vrcholem slávy Malostranské besedy bylo období za ředitele Roberta Radosty. Díky němu tu hrála i spousta za komunistů zakázaných umělců. Robert Radosta dokázal systémem šikovně proplouvat, aby jim to umožnil. Za minulého režimu vznikla v besedě komunita umělců, kteří zde byli zvyklí pravidelně vystupovat. A jsme rádi, že jsme je dokázali přesvědčit o tom, že i nyní stojí za to do Malostranské besedy přijít.

O jaké umělce konkrétně jde?

Mluvím například o Vladimíru Mišíkovi, Ivanu Hlasovi, Vlastovi Rédlovi nebo i o kapelách, které tady vznikly a nyní se sem vracejí, jako je například Sto zvířat nebo Bílá nemoc. Můžu jmenovat i zpěvačku Radůzu, bratry Ebeny, Ondřeje Havelku s Melody Makers a mnoho dalších. Dostat sem tyto legendární umělce bylo prvním cílem, který jsme si stanovili. Druhou metou pak bylo nalákat do besedy mladé umělce a pořádat koncerty, které budou svým způsobem nové. Které přilákají i publikum, pro které jsou ti „staří bardi" lidově řečeno za zenitem. Pro mladé publikum pořádáme například pravidelné Barování se Sandrou Novákovou a Filipem Rajmontem, kde hráli např. Tomáš Klus, Vojta Dyk, Soňa Červená nebo Ondřej Brzobohatý. Jsme rádi, že si u nás zahrála Vypsaná fixa, ale i Portless, Traband nebo Poletíme? a Zrní.

Daří se vám přilákat mladé publikum? V okolí besedy je nespočet klubů, barů a podniků jak bojujete s konkurencí?

Myslím, že se nám to daří. Především právě tím, že dáváme prostor mladým umělcům a že si tu budujeme mladé kapely, na kterých se dá stavět. Pro mladé děláme například improvizační divadelní představení Improliga nebo pořady typu Na stojáka… V oslovování mladé populace, která má stále ještě ráda živou hudbu spolupracujeme s hudebním magazínem Headliner. Nemáme například dýdžeje, protože nám nejde o to, abychom mladé lidi přitáhli za každou cenu diskotékami či rockotékami, které sem nepatří. Nabídnout jim naopak můžeme příjemnou klubovou atmosféru a směsici žánrů od folku, blues, šansonu po rock, punk i ethnoworld music.

Cílíte programem i na zahraniční publikum?

Programově vůbec. Zahraniční návštěvníci přijdou spíš do restaurace, do kavárny nebo na výstavu. Koncerty cílíme na pražské, nebo lépe řečeno české publikum. Zahraniční kapely a interprety sem samozřejmě vozíme, vystupovali tady třeba Nazareth nebo Suzanne Vega a spousta dalších. Cizinci na ně ale málokdy přijdou. Nejvíc zahraničních návštěvníků tady kupodivu bylo na dvojkoncertu Markéty Irglové krátce poté, co získala Oscara. Někteří přijeli vyloženě za ní.

Zmínil jste výstavy, které se konají v podkrovních prostorách besedy. Nakolik jsou pro vás stěžejní z hlediska programové koncepce?

Když jsme při rekonstrukci viděli, jak překrásné renesanční prostory v podkroví vznikly, galerie se tady nabízela. V podkroví zůstaly původní nosníky a dřevěné trámy ze šestnáctého století. Je odtamtud krásný výhled na Pražský hrad a Malou Stranu, nebylo co řešit… Samotným tvůrcům dává často práci poradit si s prostorem, který je velmi specifický. Není pro ně jednoduché překonat svými díly pompéznost samotného podkroví, kde nejsou holé bílé zdi, ale naopak samé trámy a šikminy. Naším záměrem je prezentovat v galerii české autory, záběr je ale stejně jako u hudby široký. Měli jsme tady expozice například Michala Gabriela, Zdeňka Lhotského, Stefana Milkova, Jana Saudka, Antonína Kratochvíla… Byla zde velká hravá výstava Vikýře Play pro celé rodiny, letos od dubna pak chystáme doprovodnou výstavu k loutkovému filmu Malá z rybárny. Myslím si, že návštěvníci budou velmi překvapeni, co všechno lidské ruce dovedou.

Zmínil jste loňskou výstavu „Dogma" fotografa Antonína Kratochvíla, která byla svým tématem u veřejnosti vnímána velmi rozporuplně. Je to vaším cílem, budete i nadále nastiňovat podobná kontroverzní témata?

Tato výstava byla pro mnohé až šokující. Je pro nás obrovská pocta, že u nás fotograf Antonín Kratochvíl vystavoval. Téma jeho výstavy odráželo rozčarování pana Kratochvíla z toho, jakým způsobem se česká společnost vyvíjí. Bylo to zvláštní, specifické i originální. To, že byly ohlasy od nadšených po naprosto odmítavé, se dalo čekat. Letos máme zatím v plánu výstavu Malá z rybárny, na podzim u nás bude vystavovat akty malíř a scénograf Jaroslav Svoboda. Výstavy na rok 2016 jsou zatím v jednání, můžu ale prozradit, že zřejmě opět překvapíme. Jedna z nich by měla být dostatečně kontroverzní.

Uvedl jste cíle, které jste si před lety stanovili. Bylo ale něco, co se vám realizovat nepodařilo? Co bylo největšími překážkami?

Největší překážky, které se vyskytly, byly technického typu. Budova se totiž rekonstruovala bez provozovatele, přišli jsme sem až ve druhé fázi renovace. Nejtěžší tudíž bylo technicky uhlídat barák, který je historický, ale musí fungovat ve 21. století. Není tady například dostatek klimatizovaných prostor.

A co se týče umělecké stránky?

Shodou okolností se nám zaplaťpánbůh daří téměř všechno, co jsme si vytyčili. Jediné, co ještě nevyšlo, a co bychom rádi uskutečnili, je koncert Davida Kollera a skupiny Chinaski. Nic ale není nemožné vzhledem k tomu, že jsme sem dostali i interprety jako je Karel Gott, Lucie Bílá nebo Václav Neckář, kteří tady předtím nikdy nehráli.

V čem je u Davida Kollera a Chinaski problém?

Myslím, že jsme pro ně prostě malí, že pro ně kapacita klubu není dostatečně zajímavá, aby si tady udělali koncert.

Musíte vzhledem k historickému prostoru své záměry s Besedou řešit s památkáři?

Teď už tady žádné zásadní přestavby neprobíhají, ani žádné velké neplánujeme. První zmínka o budově je ze 14. století, respektujeme to a chováme se podle toho. Přestože bychom o mnohých možných úpravách věděli… Občas musíme řešit spíš jen drobnosti. Například k výstavě Malá z rybárny postavíme před budovu na chodník velké akvárium. To pro nás znamená spoustu papírování.

Nakolik je Malostranská beseda politickou záležitostí?

Beseda je naprosto apolitická, zdejší prostory jsme dokonce dali několikrát k dispozici stranám napříč politickým spektrem pro uspořádání večírků nebo tiskových konferencí. Druhá věc je, že jsme závislí na spolupráci s městskou částí Praha 1. Beseda je její dům, máme ho pronajatý a ve spolupráci s městskou částí také vytváříme zdejší program. Od Prahy 1 chceme i granty a na léto od nich pronajímáme Střelecký ostrov, kde letos opět chystáme Letňák 2015 s letním kinem a koncerty. Proto s městskou částí vycházíme zadobře a jsme hodní (směje se). Rádi bychom ale byli, kdyby nás po pěti letech výrazněji podpořil i Magistrát hl. m. Prahy.

Co byste vyzdvihl z letošní jubilejní sezóny z programu Malostranské besedy?

Je toho spousta, každý den se tady něco koná a program je velmi rozmanitý. Konkrétně v březnu bych vyzdvihl dvojkoncert k nedožitým narozeninám Petra Skoumala, dva koncerty kapely Sto zvířat nebo dva koncerty Radůzy. V dubnu potom třeba Čechomor nebo Traband a Poletíme?

Prozradíte širší koncepční plány pro následujících pět let?

Základ, který jsme pět let budovali, nebudeme opouštět. Budeme dál sázet na naše stálice, zároveň budeme budovat stálou scénu i pro mladé umělce. Chceme dál spolupracovat s partou kolem pořadu Na Stojáka i s vysíláním Rádia Ořechovka, které vzpomíná na legendární Rádio Limonádový Joe. Můžeme slíbit, že budeme překvapovat i s dalšími besedními speciály zlatých slavíků či zahraničních interpretů. A mám-li být konkrétní, rád bych tady přivítal Jaromíra Nohavicu. Zpíval tady jako host dvojkoncertu Bílé nemoci a kapely Bonsai. Domluvili jsme se, že zde vystoupí i sám - nejpozději v roce 2018, kdy bude třicáté výročí od vydání alba Darmoděj, které pan Nohavica nahrál v Malostranské besedě.

Žijete na Malé Straně dosud?

Už ne, teď žijeme v Bubenči. Život na Malé Straně byl krásný, dneska už to ale místo pro rodinu s malými dětmi moc není. Před čtyřiceti lety to vypadalo úplně jinak, občas tudy projelo nějaké auto nebo pár tramvají, byla to taková vesnice v centru Prahy. Rád vzpomínám, jak jsme tady s kamarády řádili, bylo to oproti dnešku takové svobodné. Ve věku mojí dcery Verunky, které je osm let, jsem sám přišel ze školy, sám jsem šel s klukama na Petřín a večer jsme se vrátili, pokud možno co nejpozději. Dneska si nedokážu představit, že bych svoje dítě takhle vypustil.

Vnímáte fakt, že vedete Malostranskou besedu trochu jako závazek vůči místu, kde jste vyrůstal?

Určitě, rád jsem se sem vrátil. Baví mě to, a jsem tím nadšený. Besedu budeme provozovat ještě patnáct let, a tak máme co dělat.

Čtěte také: Malostranská beseda vzpomíná a slaví. Spolu s ní i Mišík, Kolář či Kočičková