„Základní myšlenkou je moje zjištění, že stáří nemusí být tak bezútěšné a smutné, jak všichni očekávají. Stačí najít humor a odvahu žít," řekl o hře, která byla poprvé uvedena v roce 1960 v Londýně, její autor. Podle dramaturga Jana Vedrala ji Noël Coward napsal v době, kdy pocítil, že stárne. „A napsal ji jako poctu herečkám, svým vrstevnicím a dámám ještě o generaci starším," vysvětluje.

Příběh se odehrává v dobročinném domově pro vysloužilé herečky, hvězdy své doby. Penzion, který nese příznačný název „Zákulisí" je financován z veřejných zdrojů a spravuje ho londýnský výbor. Ten se jednou měsíčně schází a rozhoduje o pravidlech domova a investicích, které mu poskytne.

Do hlavních rolí vysloužilých umělkyň dosadil Kracík české herecké „legendy" – Danielu Kolářovou, Martu Vančurovou, Janu Štěpánkovou, Gabrielu Vránovou či Libuši Švormovou. Většina těchto hereček spojila svoji kariéru právě s vinohradskou scénou a tvůrci inscenace jim dávají jedinečnou možnost opět se na jejích prknech „vyřádit". „Je to obsazení z lásky a úcty. Myslím, že diváci se při představení budou se smát i plakat, ale nebude to ani výsměch, ani kýčovité slzy dojetí nad předstíranou citlivostí," říká dramaturg Jan Vedral. Skvělé obsazení slibují také další role – zástupce výboru představuje Jan Šťastný, starého ctitele Jaroslav Kepka a ředitelku penzionu Vendulka Křížová.

Nadhled a vtip, ale také pomíjivost života

Atmosféra v penzionu je veselá a optimistická a divák se při sledování zasměje nad typickým britským humorem. Herečky bilancují svůj život, potýkají se se ztracenou láskou, odloučením od rodiny, celoživotní rivalitou… Při tom všem ale neztrácejí nadhled a vtip.

Bohužel i v komediální hře přicházejí chvíle, které dokazují, že stáří a „vysloužilost" přináší také nepříjemné momenty. Například když rozjuchané „babičky" o Vánocích vzpomínají na svou hereckou kariéru a převádí své dávné umělecké kousky – po křepčivém tanci se jedna z hereček zastaví a oznámí, že „už to přišlo", a její hvězdný život je opravdu u konce. Podobných tragikomických momentů je ve hře více a největší pomíjivost života pocítí divák na úplný závěr…

Michaela Rozšafná