Nemusíme si nic namlouvat. Nebýt současného ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, žádný Richter by v Praze nebyl. Vždy, zejména v Čechách, je to záležitost osobní angažovanosti a vazeb na příslušné prostředí. Fajt už při nástupu do funkce deklaroval, že chce do Prahy konečně přivézt hvězdu světového formátu. V součinnosti s akcí Česko německé kulturní jaro, kterou organizuje Goethe Institut, se to nakonec povedlo.
Maluji to, co mi přijde důležité, říká Richter
Zdánlivě nicneříkající sdělení v sobě nese celou váhu Richterova díla. Je to šťastná souhra okolností, že se ve sbírkách galerie v Lidicích nachází jedno z nejznámějších raných děl Gerharda Richtera Strýček Rudi. Uvidíme ho na výstavě hned v první místnosti vedle dalších obrazů s tématikou německé válečné minulosti.
Richterův strýc Rudi byl vojákem německé armády a padl hned v prvních měsících války. Dříve kontroverzní téma dnes upoutá hlavně z malířské stránky věci. Je namalováno nejtypičtější Richterovou technikou horizontálních tahů štětcem vytvářející typickou „rozmazanou" malbu.
Tento malířský efekt v jinak pestré tvorbě malíře najdeme ve všech jeho obdobích. A dá se říci, že je to Richterova mistrovská technika skrze kterou dokáže zprostředkovat nejen intimní výjevy, ale i společensky rezonující témata, jako bylo v době 60. a 70. let vyrovnávání se s německou nacistickou minulostí.
Hrůzy holokaustu v Anežském klášteře
Richter se nevyjadřuje k politickým událostem nějakým proklamativním způsobem. Jeho obrazy zobrazující tíživou historii Německa, ať už to jsou koncentrační tábory nebo lidé zatížení válkou, mají stále niterný charakter vytříbených malířských děl.
Výstava v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí plná hyperrealistických děl střídaných abstrakcí pokračuje v Anežském klášteře cyklem abstraktních obrazů Březinka. Ten mapuje hrůzy vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Richterova výstava je bezesporu jednou z událostí roku.