Pohled na život židovských ortodoxních žen prostřednictvím nejintimnějšího rituálu, jehož smyslem je očistit ženy od „nečisté krve“ tak, aby byly znovu tělesně připraveny pro své muže, zprostředkuje divákům Národní divadlo.

Ve čtvrtek a pátek uvede v premiérách ve Stavovském divadle inscenaci hry izraelské dramatičky, scenáristky a herečky Hadar Galron Mikve, která byla osmkrát nominována na cenu Izraelské divadelní akademie a nakonec získala dvě ocenění, včetně toho nejprestižnějšího – Hra roku 2005.

Feministkouspíše mimoděk

„Asi v roce 2005 nebo 2006 jsem byla pozvána do Izraele na seminář určený především pro dramaturgy německých zemí, abychom byli seznámeni s izraelskou dramatikou,“ řekla dramaturgyně Daria Ullrichová.

„Prvořadě mě tam zaujalo ženské drama, které mně z českého pohledu připadalo mimořádně feministické. Nesmírně mi imponovalo svým sebevědomím, vitalitou a životním optimismem. Nejvíc ze všech autorek mě nadchla právě Hadar, která ve své hře mluví o problémech, které u nás máme taky. Koneckonců, celá evropská kultura je dědictvím judaistické a římské kultury, tudíž i dominantního patriarchálního postavení muže. A tato žena je feministická v tom, že píše o tom, že tak to prostě je, ale možná, že se s tím dá něco dělat a život půjde dál,“ vyprávěla dramaturgyně.

Sama Hadar Galron, která vyrůstala v ortodoxní židovské komunitě, nevnímá svou hru jako feministickou.

„Jedna žena se mě ptala – máte syna a dceru, chcete, aby oba měli v životě stejné možnosti? Odpověděla jsem, že samozřejmě. A ona opáčila – pak jste feministka. Já osobně nesnáším kategorizace, protože zužují obzory. Kdybych se definovala jako feministka, byla bych nucena vidět svět specifickým pohledem tak, abych oprávnila toto označení,“ uvedla.

Dialogy v lázni

Když svou hru psala, pozvala asi patnáct méně i více věřících žen do mikve, kde jim předříkávala vybraná slova. „Ty ženy na ně reagovaly různě – u většiny z nich například samotné slovo mikve asociovalo čistotu a odevzdanost, u jedné trapas a ponížení. To mě velice zaujalo,“ sdělila Hadar Galron.

Inscenaci hry, v níž je svět mužů – přikázání, zákonů, pravidel a norem – přítomen jako vnější dramatická okolnost, nastudoval s osmi herečkami (Iva Janžurová, Petra Špalková/hostující Vanda Hybnerová, Jana Boušková, Eva Salzmannová, Magdaléna Borová, Antonie Talacková, Taťjana Medvecká a Pavla Beretová) režisér a šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal.

„Ocitl jsem se v prostředí, do něhož muži nemají přístup. Snažil jsem se v něm proto co nejmíň škodit a nepřekážet. Zajímavé pro mě bylo, že jsem si v tom ženském světě našel něco pro sebe, co má platnost bez ohledu na pohlaví,“ prohlásil Dočekal.

„Pan režisér je vydatný muž, sklízí od nás drsnosti, ale i péči,“ navázala Iva Janžurová, která se v tomto případě setkává na jevišti poprvé s několika mladšími kolegyněmi. „Některé jsou úplně čerstvé, talentované a krásné. A to asi ani paní autorka netuší, že budou v Evině rouchu. Se samotným rituálem koupání v očistné lázni jsme si užili spoustu rozpaků a napětí. Ale nedalo se to nijak obejít, je to předpis té hry a zároveň toho rituálu,“ doplnila.

„V oné rituální lázni ale probíhají zásadní dialogy, několik modliteb, které jsou – i když člověk jenom text čte a nehraje ho – jedněmi z nejsilnějších míst té hry vůbec. Nejde v ní o striptýzovou produkci nebo seriózní herectví, ale o to, chovat se s oděvem i bez něj naprosto přirozeně a věcně, jako kdyby se vám v sauně, kde jste nahé, děly zásadní věci a vy jste je musela řešit,“ dodala Petra Špalková.