> Čtěte i předchozí část rozhovoru s Kapelou Sto zvířat

A Honzu Kalinu už střídá dočasný navrátilec Petr Ostrouchov…

Po šesti letech ses dočasně vrátil do Sta zvířat. Jak teď funguje tvoje advokátní kancelář?

Petr Ostrouchov: Mám dva dny soustředění, v pondělí ještě kluci zkoušeli beze mě a zítra už budu zase v práci, takže to tam tu chvíli vydrží.

Člověka automaticky napadá otázka: co vede úspěšného hudebníka k tomu, že vymění pro mnohé vysněnou kariéru za kancelářskou práci?

Dlouho to ve mně dozrávalo. Samozřejmě, že za těch 14 let s kapelou člověk zažije spoustu krásného, ale už jsem u sebe cítil únavu materiálu, což byl asi hlavní důvod. Už se mi tolik nechtělo jezdit po festivalech a spát v hotelích. Ale moje práce rozhodně není nudná a hudbě se věnuji pořád. Vydávám jazzové desky, jednou za rok skládám filmovou hudbu a jsem fanatický koncertní divák. Takže hudbou jsem zavalen, i když primárně jsem advokát, což živí mě i moje vydavatelství.

Jazzem se u nás vydělávat nedá?

To je vyloučené. Kdybych neměl na vydávání desek granty a nepomáhali finančně i sami hudebníci, vůbec by se to nedalo dělat. Pro sebe říkám, že to, co dělám, je určité zakonzervování kvality. Musím zkrátka to dobré, co tady vzniká, zakonzervovat, aby za 20 let byl důkaz, že to tady bylo. Proto se všechno snažíme točit v dobrém studiu a desky nijak nešidit, i když je to drahé a z finančního hlediska prodělečné.

Desky, nejenom jazzové, zažívají obecně těžké časy. Napadá mě, že tahle jejich archivační hodnota, jakožto jeden z hlavních důvodů, proč vůbec svoje hudební nápady vydávat, může brzy převážit i u jiných žánrů…

Docela klidně se to může stát. Nebude to případ kapel jako U2, kteří dřív prodali 15 milionů desek, a dnes prodají čtyři miliony. Pro ně je to sice pád, ale pořád to jde. Ale pro méně známé kapely už je to problém.

Kolik si takovou „průměrnou" jazzovou nahrávku u nás koupí lidí?

Dřív jste na českém trhu prodali třeba 1500 desek a dnes je jich 600. Nikdy to tady nebyla výdělečná věc. Ale pro spoustu hudebníků je důležité mít referenční nahrávky, aby vůbec mohli vystupovat na koncertech. Tento faktor je v posledních letech hodně důležitý. Kdybych měl shrnout, kam se nahrávací průmysl posunul za posledních 40 let, v zásadě lze říct, že dřív se dělaly turné na podporu prodeje desek a dnes je to přesně naopak. Dnes vydáváte nahrávky, abyste podpořili svoji koncertní činnost. Dřív kapely se skřípáním zubů vyrazily za pár dolarů na turné, a pak prodávaly desky po tunách. Dnes vydáte desku, aby se o vás psalo, a na této vlně vyrazíte na šňůru.

Kdy přišel ten zlomový bod? S nástupem internetu?

Rozhodně. Obecně to byl vývoj techniky, která od konce 70. let umožnila dělat velké stadionové show. Vezmi si, že třeba Beatles vůbec nehráli velké koncerty. Nepočítám-li pár fanatických vystoupení, která slyšelo šest lidí vpředu. Teprve kapely jako Pink Floyd nastartovaly ve velkém stylu velké produkce. A pak to byl zmíněný nástup internetu. Digitální trh sice zčásti vystřídal prodej cédéček, ale nikdy ho plně nenahradil.

Jednou z hlavních oblastí tvého zájmu je autorské právo. Jak se v této souvislosti díváš na (i)legální stahování desek z internetu?

Těch úhlů je několik. Buď si nasadím brýle jménem autorský zákon a budu popisovat, co je právní a co protiprávní. A ta debata asi nebude moc zajímavá. Zajímavý je sociologický úhel pohledu, kdy se zamyslíme, co se stane. Z hudebního trhu zmizí pompéznost a vysokonákladové projekty a vše se zase posune směrem k jednodušší produkci. Hudebníci si mohou nové desky klidně nahrávat doma v kuchyni. Ale je podstatné, aby při tom existovala koncertní kariéra. A abychom hledali nové modely. Příkladem je Prince, který před lety udělal evropskou šňůru na jednom stadionu. Během dvou měsíců odehrál 21 koncertů v Londýně a postupně přijeli všichni, co ho chtěli vidět. Cédéčko tehdy předával návštěvníkům a přibaloval k bulvárnímu plátku The Sun, prodalo se ho asi pět milionů.

Podobně Metallica letos vyrazila na osm koncertů do Mexico City. Na druhou stranu, tohle může fungovat jen u skutečně velkých, zavedených jmen…

Jasně. Ale chci tím říct, že musí přijít nápady. Musíme se jednoduše smířit s tím, že model, kdy obchodníci objednali hromadu cédéček a pak je prodali, je už pryč, a vymýšlet nové cesty. Už nemá moc smysl, aby začínající kapely obléhaly labely. Je pro ně lepší nahrát si něco po domácku, rozhodit sítě na internetu, rozjet koncertní hraní, a když se podaří s nějakou skladbou prosadit do rádií nebo na YouTube, pak je šance. Šance, že si vás třeba najde label, který má zvuk a představuje pro posluchače určitý filtr. Tak to v jazzu funguje třeba u ECM. Když u nich vydáte desku, už to o vás něco říká.

Hudebně tě teď naplňuje hlavně jazz, položím ti proto stejnou otázku jako Honzovi Kalinovi: pouštíš si doma skáčko?

Zrovna teď jsem se musel naučit asi 40 písniček, takže jsem si to nějaký čas pouštěl (usmívá se). Ale jinak se mi to, že bych poslouchal skáčko, moc nestává. Pravda, mám rád Madness, na jejichž koncert jsem schopný jet do Londýna, ale o téhle kapele rozhodně nejde říct, že by hrála nějaké čisté ska. Mají něco navíc, ohromný šmrnc, jejich stylizace a suchý anglický humor dohromady na koncertech vytváří úžasnou atmosféru, takže je vám úplně jedno, že nejde o žádné super hudebníci.

Honza Kalina říkal, že kelímky a spaní po hotelech už tě moc nebavilo. Jak budeš trávit ty tři dny na Sázavafestu?

Mám to odtamtud domů půl hodiny, takže pod stanem spát nemusím. Ale hlavně chci vzít s sebou děti, protože budeme hrát spoustu písniček, které nikdy nemohly vidět. Takže to bude i takový rodinný výlet.