Staroměstský orloj je zvláštností, která do Prahy láká statisíce návštěvníků. Pověst o jeho tvůrci mistru Hanušovi z Růže, učiteli matematiky na pražské univerzitě, je díky spisovateli Aloisi Jiráskovi obecně známa. Méně se už ale ví, že orloj zejména proslavila okrouhlá deska s alegorickými obrazy měsíců se zvěrokruhem, která se otočí jednou za rok. Díky ní náš orloj vyniká nad ostatními.

Pražské hodnostáře znepokojovalo, že Hanuš ve své pracovně i po uvedení orloje do chodu neustále něco kutí, a začali se strachovat, aby mistr nepřipravoval nový, dokonalejší orloj pro cizí město. Proto Hanuše oslepili. Mistr zatrpkl, protože tušil, kdo je strůjcem jeho neštěstí, nechal se dovést ke stroji orloje a sáhl do jeho nejdůležitější části. Ozval se rachot a stroj se zastavil. Tolik pověst, která má s realitou málo společného.

Za staletí své existence byl orloj několikrát opravován navzdory pověře, že kdo sáhne na jeho složitý stroj, zemře. Lidem, kteří se ho budou snažit opravit, prý v životě přinese neštěstí a většinou se zblázní. Malíř Josef Mánes se prý smál, když ho přátelé na základě této pověry varovali a chtěli, aby od malby alegorií a zvěrokruhu odstoupil. Podle pověsti ho postihla kletba mistra Hanuše, zemřel na duševní chorobu.

Když funguje, zemi se daří

Podle staré pověsti, zpracované Janem Nerudou, kdykoli se orloj porouchal a pak dlouho nešel, vždy český národ čekaly zlé časy. V 18. století se orloj zastavil, a když v roce 1864 měl být konečně opraven, v Praze z toho bylo velké pohoršení. Pověst totiž praví, že jakmile nastane čas a hodiny orloje znovu začnou jít a do pohybu se dá i smrtka, neštěstí stihne českou zemi. Je ale jedna pomoc: vyhledat hošíka, který se narodil v novoroční půlnoci a nyní (1864) je tříletý. Chlapce je třeba před půlnocí postavit před vrata Týnského chrámu a dát mu do ruky svatý obrázek. Jakmile začne odbíjet půlnoc, musí rychle utíkat k orloji a doběhne-li před posledním úderem, musí obrázkem mrštit po kývající smrti. Tím ji zbaví čarovné moci a neštěstí bude odvráceno. Zbývá dodat, že tato pověst vychází ze známého proroctví slepého mládence.

Vězení pro urozené osoby

Smrtka na orloji ale byla i zdrojem naděje. Nad orlojem jsou malá okénka nevelké cely, ve které byly vězněny urozené osoby. Jednou v ní byl uvězněn jistý horkokrevný rytíř, který ve vádě neváhal sáhnout po zbrani. Pražané ho lapili, odsoudili ke ztrátě hrdla a rytíře uvrhli do zmíněné kobky. V ní čekal na kata. Vězeň si krátil chvíli díváním a propadal beznaději. Jednou při pohledu na smrtku uviděl, že její čelisti uvěznily vrabce, který při jejich otevření do nich zalétl. Hodinu vrabec čekal na vysvobození, pak se jako šipka vznesl k obloze. Rytíř pookřál a znovu se mu vrátila naděje, že vše dobře dopadne. A skutečně. Pražané vězni udělili milost.

K novodobým pověstem se řadí historka z období protektorátu Čechy a Morava. Tehdejší primátor Klapka jednou na radnici vyhlásil cvičný letecký poplach, který museli povinně sledovat všichni zaměstnanci. Mezi pozorovateli byl i jeho první náměstek Pfizner, v plné uniformě SA. Policie chtěla ,,elitu“ oddělit od přihlížejících občanů provazem, který bezděčně dopadl na Pfiznerův krk. ,,To je nedopatření, ještě musíte počkat, oni to udělají pořádněji,“ prý mu řekl jeden z radních. A jak víme, dočkal se.

JAROSLAV WIMMER